Přichází jeden z nejkrásnějších svátků. Den tajemství, překvapení a daru. Vezměme jej před nadcházejícím volebním rokem jako příležitost k úvaze, zda se nám Čechům dnes nenaskýtá větší prostor k proměně veřejného prostoru skrze politické dary, nežli skrze politické volby.Jako každému občanu Brna, který běžně prochází pěšími zónami ve středu města, se mi takřka denně stává, že mne někdo osloví s žádostí, abych přispěl na nějaký projekt. V létě se mi stávalo často, že mne oslovovaly slečny v tričkách s nápisem Hnutí Duha skličující otázkou, zda mám rád přírodu. Zeptat se mě, zda jsem již slyšel o Hnutí Duha, jsem jim příležitost nikdy nedal; „své“ Duze jsem kvůli tomu ale peníze posílat prozatím nepřestal. V posledních týdnech se na mě zvláště v ulici České často obracejí mladé dívky s impertinentní otázkou, zda bych nepřispěl na děti trpící rakovinou. Obvykle se v takové situaci zatvářím jako Dick Cheney na pacifistu, někdy dokonce řeknu hrubě: „Máte pravdu, nepřispěl.“ Ale po celou dobu vím, že někdy někde budu chtít vysvětlit proč. Ta chvíle právě přišla.V Brně rovněž potkávám na ulici muzikanty. Včera jsem dal jednomu muži u Římského náměstí padesát korun, protože velice pěkně hrál na kytaru a foukací harmoniku a zpíval The Times They Are A-Changin’, což bych si přál. Muzikantům, kteří hrají špatné šlágry, ale dary nedávám. Samozřejmě kupuju Nový Prostor, i když ne od každého prodejce, s nímž se potkám, jak to dělá jeden z milých kolegů mezi sloupkaři DR. Otázek je mnoho a je třeba začít nabízet odpovědi. Takže nejprve vysvětlení slečnám, které vybírají na nebohé děti: Je mi k smrti protivná situace, kdy si připadám jako oběť citového vydírání. To je sice malichernost, ale uvést jsem ji chtěl. Závěžnější jsou jiné tři důvody. Zaprvé platím řádně daně. A domnívám se, že péče o nebohé děti má být natolik vysokou prioritou našeho demokratického společenského zřízení, aby na ni už občané dál nemuseli přispívat na České ulici v Brně. Řebíčkovi bych na mnohem méně podstatné dálnice, kdyby to po mně na České chtěl, taky nepřispěl. Za druhé, poučen zkušenostmi s Fondem ohrožených dětí, který je v zájmu bohulibého úmyslu péče o týrané děti ve skutečnosti nástrojem k provádění bizarních a krajně neodpovědných sociálních experimentů jeho ředitelky Marie Vodičkové, jsem obezřetný k žádostem sociálních organizací, o nichž jsem si sám nejprve nemohl utvořit vlastní úsudek.A za třetí: Na nebohé děti přispěje ochotně skoro každý, od státu po běžné podnikatele. Kdo ale bude financovat boj proti chemickému a jadernému průmyslu, aby budoucí děti už rakovinu nedostávaly? Stát ani běžní podnikatelé jistě ne... Při dávání na ulici se mi jeví jako hlavní autentičnost žádajícího. Buď je to láska na první pohled, anebo sbohem a šáteček. Kdyby mě v Brně na České poprosil o peníze na záchranu Sedmé generace Vít Kouřil, anebo Jan Majíček na hnutí proti základnám, ba dokonce kdyby po mně chtěl Zdeněk Plachý finance na záchranu Mahenova divadla, patrně bych neváhal a ještě bych jim pomohl vymýšlet metody, jak se k potřebným prostředkům dostat. Tak uvěřitelní jsou i dva brněnští revivilisté Boba Dylana pohybující se na ose Moravské náměstí - Hlavní nádraží, ale občanskými skupinami najaté brigádnice to zkrátka nesvedou. Dávat s rozmyslem a s politickým úmyslem je velká věc. Je to jedna z nejsubversivnějích činností v tržním režimu. Lze tím patrně v nynějších podmínkách změnit mnohem víc než hlasováním ve volbách.Diskutovalo se svého času o tom, že bychom mohli jednomu procentu našich daní určovat konkrétní účel. To je v tuto chvíli vzdálenější cíl, než že budeme smět o závažných otázkách hlasovat v referendech. V čem nám ale nikdo nemůže zabránit, je dávat na politickou dobročinnost jedno procento z vlastních příjmů. A to je přesně to, co jsem se rozhodl, že v příštím roce udělám. Kdyby to udělalo milion občanů České republiky, jednalo by se každý měsíc o skvělých 200 milionů korun, dvě a půl miliardy ročně.Koho budete v příštím roce volit? Sociální demokraty, lidovce, zelené nebo dokonce piráty? Já taky, ale ruku na srdce, co se tím změní? Konec skuhrání na to, jak jsou poměry strašné a ještě se zhoršují. Svět, ve kterém chci žít, má respektovat přírodu, proto budu dávat prostředky Greenpeace, kteří jsou dnes mezi našimi ekologickými skupinami nejodvážnější, má se zabývat důležitými věcmi, proto daruju předplatné Listů a Sedmé generace, má dbát o krásu, proto daruju předplatné Souvislostí a Resurgence, a má se starat o lidi nespravedlivě stíhané za své přesvědčení, proto přispěju Amnesty International; a přispěju Organizaci pro pomoc uprchlíkům, protože to potřebuje ona i oni.Na Štědrý den se mi zdá, že stačí dávat strašně málo a svět se může změnit k nepoznání.