Bezvýznamná menšina?

Rasismus, xenofobie a odpor k sociálně vyloučeným jsou v české společnosti stále silnější. Je načase, aby se některá z tzv. demokratických partají místo koketování s tímto trendem postavila rázně proti. Pokud se tak nestane, pak je tu prostor pro novou stranu.

Mám perverzní zálibu, že vstupuji občas do internetových diskusí. V jedné z nich se dnes odehrála asi takováto konverzace. Jeden z účastníků zničehonic napsal: „Nenávidím arabáše.“ Následující otázkou jsem se snažil zjistit, je-li jeho motiv rasistický. Přehlédneme-li varování etnologů a kulturních antropologů a budeme-li také mluvit o rasách, pak jsou obyvatelé arabského poloostrova a s nimi většina dalších národů mluvících arabsky bělochy stejně jako my. Ale rasismus je zcela iracionální a hranice mezi naším správným etnikem či rasou a nižšími rasami a národy se vede podle okamžité libovůle. Nejde tam vlastně o konflikt ras, nýbrž o nedokonale zamaskovaný konflikt sociálních vrstev.

Z odpovědi se chvíli zdálo, že důvod v mysli internetového anonyma je jiný. Zněla asi takto: „Chtějí zamořit celou Evropu mešitami.“ Vypadalo to tedy na klasickou, ostatně pro abrahámovská náboženství charakteristickou, náboženskou nesnášenlivost. Můj diskusní protějšek pokračoval ovšem ve své duševní defekaci: „A taky romy.“ Že Romové jsou Árijci jako my ostatní Indoevropané, to by mohlo hrát nějakou roli podle norimberských zákonů, ale víme, že už nacisté chystali genocidu těchto svých rasových spřízněnců podobně jako genocidu Židů.

Že za tím je iracionální a zřejmě teoreticky nepropracovaná rasová ideologie bylo zřejmé z dalšího verbálního exkrementu diskutujícího. Následovali totiž „rákosníci a všichni ostatní žlutí“. K prvnímu diskutujícímu se přidali další a další. Někteří horlivě křičeli, že „tu smrdí humanismus“. Další na mou obranu ústavních zásad s mnoha vykřičníky psali, že jsem v minulém režimu pronásledoval disidenty a teď pronásleduji je, politické realisty. Korunu této intelektuální rozpravě dal jeden z dalších debatérů, když na můj dotaz na své případné sympatie k fašismu odpověděl, že je demokrat, že demokracii v Evropě ohrožuje přítomnost menšin a že já jejich obhájce jsem velezrádce, který bude spravedlivě potrestán.

Pocit zmaru, který po takové konverzaci na člověka padá, jsem se snažil zaplašit úvahou, že jde o zanedbatelnou skupinku bez vlivu na veřejnost. Přesvědčoval jsem sám sebe, že rasistická a fašizující politická uskupení mají mikroskopické volební výsledky, zlomky promile hlasů v celostátním měřítku. Jenže pak mne napadlo, že procenta příznivců politických programů se počítají z voličů, nikoli z občanů. Co víme o názorech nevolící většiny oprávněných občanů? Vzhledem k tomu, že mí chatoví spoludiskutující vyslovovali názor, že u nás žádná demokracie není, dá se předpokládat, že uplatnění demokratických postupů pokládají za zbytečné a jsou případně připraveni, pokud se najde Vůdce, použít pro uplatnění své demokracie jiné prostředky.

Když k tomu přičteme chytřeji nebo hloupěji zakryté autoritářské, elitářské a nacionalistické výzvy ve volební kampani těch politických stran, které voliče úspěšně získaly, ztlumí to např. naše nadšení z porážky Liany Janáčkové, která po žhářském atentátu na romskou rodinu rozdávala ve volební kampani zápalky. Dojde nám, že ve druhém kole senátních voleb pro ni hlasovalo o tři, slovy tři procenta méně, než polovina aktivních voličů. A nebudeme si zastírat, že Antonína Maštalíře nakonec zvolila jen o málo víc, než desetina obyvatel příslušného obvodu s volebním právem.

Nacismus v Německu v roce 1933 nezískal takový volební úspěch jen proto, že přesvědčil německý lid o své údajné pravdě, ale také proto, že ostatní strany a evropské mocnosti nacistické riziko bagatelizovaly. Moudře doporučovaly panu Hitlerovi naslouchat a zvažovat jeho návrhy. I dnes mnozí mluví o bezvýznamné menšině a o potřebě trpělivě chápat. Nevšímají si mlčící většiny připravené k akci, najde-li se politická organizace schopná srozumitelně artikulovat jejich pocity. Politici a publicisté v jejich službách dnes vyhodnocují internetovou hnědou záplavu tak, že jde o jednotlivé psychopaty, a zcela opomíjejí masovou sociální patologii majority opovrhující demokratickými volbami.

Vřele souhlasím s Masarykovým výrokem: „Demokracie, toť diskuse.“ Spěchám však připomenout Churchillovo skeptické omezení tohoto pravidla výrokem „Demokracii demokratům.“ Je nutné se pokusit o diskusi s lidmi, kteří zaujali údajně rasistické a podobné postoje pro svou neochotu nebo neschopnost zpracovat a vyhodnotit informace. Lze se pokusit o nemožné a získat aspoň některé z nich. Takové individuální politické konverze se stávají. Ale nelze diskutovat s těmi, kdo diskusi jako způsob řešení politických sporů trvale a vehementně odmítají. Pokud nebude demokracie aktivním antidemokratickým politickým silám odvážně vzdorovat, zničí sama sebe. Demokracie je sice jen jedno ze špatných společenských uspořádání, ale podle téhož Churchilla nejlepším z těch špatných. Před sedmdesáti lety měli ještě její občané pocit, že je tak dobrá, že dokonce stojí za to, aby za ni riskovali život. Budeme-li dnes k jejím hodnotám skeptičtí, budeme-li pohodlní, leniví a neochotní, kopeme jí hrob a kopeme hrob i sobě. Můžeme jít za současnou, do značné míry formální občanskou demokracii a posilovat ji ve směru k reálné demokracie sociální (čímž nevtahuji do debaty přímo politické strany, které si tyto dvě koncepce daly do názvů), ale kroky před demokracii, k jakkoli omlouvané tyranii či despocii by byly katastrofou.

Dnes se reflexí vztahu populace k odlišným menšinám zabývají už jen některá akademická pracoviště a několik málo občanských iniciativ jako např. Český helsinský výbor. Vláda zřejmě nehodlá této otázce věnovat pozornost, protože její předseda měsíce váhá se jmenováním zmocněnce pro lidská práva, v jeho odborném týmu dělá čistky a agenda tohoto úřadu se zdá být zatím propojena spíše s osobou poradce premiéra pro lidská práva a zahraniční politiku Romana Jocha, který se mimo jiné vyslovil že gentlemani mají právo za jistých okolností nastolit pravicový autoritativní režim, zastával se střílení do demonstrantů a všechna občanská práva redukuje na právo na vlastnictví a marně to dnes zamlouvá.

Českého latentního rasismu, který je vlastně nakonec verzí třídní nenávisti, mohu-li se na chvíli vrátit k této archaické terminologii, totiž opovržením vůči sociálně slabým a jejich vylučováním ze společnosti, by se měla jako tématu statečně a s jednoznačnou určitostí chopit některá politická strana a měla by mu vyhlásit boj. Mohla by zvláště teď, když jsou další volby nedohlednu, riskovat ztrátu části sympatizantů, ale není vyloučeno, že by získala jiné. Jeden nový nebo staronový hlas už taková strana má jistý.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Fotka_kh_2

Květoslava Hyldebrantová - Praha

Příčiny Středa, 3.Listopadu 2010, 05:39:39

Zajímavý článek k zamyšlení.

Přemýšlím o příčinách a kořenech rasismu a opovržení vůči sociálně slabým, neboť jsou myslím nejen politické. Vytvářejí se dle mého názoru již během ranného dětství a dospívání a často bez politických souvislostí (ty přichází až později v dospělosti).

Řešení je myslím zejména ve správné (nerasistické) výchově dětí od nejrannějších fází při souběžném příkladném postoji nás okolních dospělých. Přijímání (či nepřijímání) Romů a všech různých menšinových a slabších sociálních skupin bývá dětmi brzy okoukaný již původní rodinou, ve školce, ve škole apod. Drtivá většina třeba 12-15-ti letých dětí nerozumí ještě skoro vůbec politice, ale vztah k těmto skupinám (Romů apod.) je již v tomto věku téměř hotový a vyhraněný a jen málokdy se v dospělosti přehodnocuje jinak. Bohužel právě již v prvních fázích dětského vývoje vzniká k některým skupinám trvalý nepřekonatelný odpor a často jen prostý strach z těchto skupin, který se v dospělosti pak obtížně láme a "léčí".





Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Středa, 3.Listopadu 2010, 08:51:36

Vážená paní Hyldebrantová, kladl jsem si otázku na latentní rasismus, xenofobii a sociální nesnášenlivost v české společnosti. Pokládám-li ve shodě s Vámi tento jev za znepokojivý, zahrnuje samozřejmě vše, tedy i to, že takto ladění lidé tak vychovávají své potomky. Když původ tohoto jevu kladete do výchovy, jako byste tím říkala: "Vy rasisté, nevychovávejte své děti rasisticky." Cítíme, že to asi nejde. Museli bychom jít ještě o krok zpět a říct: "Vy rasisté, nebuďte rasisty a pak nebudete ani potomky tak vychovávat." A tady bych se Vás, paní Hyldebrantová, musel zeptat, pokládáte-li za řešení sociálního vylučování etnických skupin a vrstev obyvatelstva to, že požádáte ty, kdo tak jednají, aby jednali jinak. Musel bych se Vás zeptat, jakou zkušenost máte s masovou úspěšností této metody.

Myslím, že říct rasistům a podobných pár slov výzvy může mít od nich jedinou odezvu, že na nás, abych tak řekl, udělají dlouhý nos. Ano, vždy je možno pozvednout hlas, kázat a kárat, ale je to málo platné.

Jsem přesvědčen, že pomůže kombinace dvojího. Je třeba politicky prosazovat vyspělý evropský politický a sociálně-ekonomický model. Je třeba vést politický zápas o humanistické uspořádání společnosti. Dokud bude zde vládnout archaické uspořádání, v němž se trestá to, že někdo je chudý, bezvýznamný nebo postižený, není šance. Pak bude upalování romských dětí a bezdomovců jen špičkou ledovce, jen nápadné viditelným projevem každodenní praxe opovržení tzv. "obyčejným" člověkem. Druhé opatření je kruté, ale nutné. Ti, kdo mají střežit demokratickou společnost nesmí být vůči projevům sociálního vylučování, šovinismu a rasismu měkcí a tolerantní. Pachatelé těchto činů musí cítit opovržení společnosti. Rozumí se opovržení k jejich názorům a činům, ne k nim jako lidem. Pokud se nebudeme aktivně bránit proti nedemokratickým ideologiím a politickým směrům, jsou naše šance malé.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

třídní nenávist Středa, 3.Listopadu 2010, 14:20:40

se tomu zpravidla říká zdola nahoru. Shora dolů to mívá spíše podobu ignorování, případně pohrdání. Navíc, jako klasicky třeba u někdejších britských nebo holandských kolonizátorů, byl rasismus provázen dobrým pocitem, že vlastně jde o "civilizování" zaostalých národů.
Naši dnešní rasisté (a není důvodu nazývat je jinak) ten "dobrý pocit" mají zase v tom, že naleznou někoho pod sebou. To, že sami patří k sociálně vyloučeným, jim tím pádem ani moc nepřijde. (Starší generace Němců by si ten pocit měla ještě dobře pamatovat.) Vždycky to funguje jako ventil sociálního napětí. (Vzpomeňme Masarykův boj v hilsneriádě.)

Fotka_kh_2

Květoslava Hyldebrantová - Praha

Středa, 3.Listopadu 2010, 20:41:5

Vážený pane profesore Ivane Štampachu,

plně souhlasím s Vámi zmíněnou kombinací dvojího.

Oboje zmiňované (Vámi i mnou) je nutné a mělo by určitě prolínat a doplňovat se.
Mám na jazyku dokonce i takovou krajní myšlenku, že jedno bez druhého by bylo vlastně ničím (t.j. zcela neúčinným a nesmyslným).

Ohledně výchovy a zkušeností odpovídám:

Výchova se neodehrává jen v přímém žádání někoho o něco - použití Vámi popisované formy žádání druhých v těchto případech také považuji za zcela nešťastné.

Drtivá většina výchovy se odehrává tichým okoukáváním postojů lidí v prostředí kolem dětí v nejrannějším dětství (mnozí psychologové tvrdí, že zejména do 6-ti let, později pak stále méně a nepatrněji). V této době útlého dětství při tom děti politické události nejsou schopny souběžně zpracovávat - jen později na základě i všech předchozích zkušeností pak nějak postupně navazují.

Pracuji ve výchově mládeže desítky let, zkušenosti mám celkem pestré ze všech věkových skupin. A ty nejvíce paradoxní vzpomínky mám navíc z katolického prostředí, kde bylo přijetí Romů či "socek" v křesťanských dětských kolektivech (vlivem zásahů rodičů) často naprosto nejhorší. Pokud do dětských zájmových útvarů začali chodit i Romové a sociálně slabí či děti různě postižené (které jsme se snažili zapojit a integrovat), znamenalo to následné rozbití původních skupinek - zůstali jen ti slabí (silní se odloučili jinam do "lepších křesťanských" skupin). Mnozí rodiče si výslovně nepřáli, aby se jejich "vzorné křesťanské" děti "zahazovaly" s Romy a "sockami". Na omluvu těchto rodičů ale přece jen objektivně uvedu, že možná až příliš milovali právě "jen své" děti a bály se o ně - nikoho rozhodně nechci soudit (strach je lidský a strach o své děti je i z druhé strany pochopitelný). - Jen ale přesto právě i na tomto příkladu z praxe, pane profesore, Vám chci uvést jednu ze základních příčin rasové a sociální nenávisti v praxi - vznikající v ranném dětství souběžným vlivem postojů okolního prostředí. (Jistě mají i jiné podobné zkušenosti i ostatní čtenáři a diskutující v DR a možná je zde ještě rozvedou lépe.)

Závěrem shrnuji:
Moje metoda není ve slovech (ta nejsou zrovna mou nejsilnější stránkou), ale spíš v prostém lidském přijímání všech lidí bez ohledu na jejich původ, rasu, hmotnou či sociální bídu. Úspěšnost není myslím lidsky měřitelná. A navíc: lépe se vychovává, než převychovává.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

paní Hyldebrantová Čtvrtek, 4.Listopadu 2010, 11:28:35

Z toho, co píšete, je patrné, že společnosti můžete prospívat více než naprostá většina intelektuálů, oněch "mistrů slova".

Jelikož článek pojednává o rasismu a xenofobii, přece jen jednoho ocituji - Theodor Adorno se vypořádává s pojetím politiky (Carl Schmitt) v kategoriích přítele a nepřítele. Sem, jak asi oba vnímáme, často sklouzávají i debaty o "pravici" a "levici". Adorno píše:
"Pokroku, který směřuje k takovému vědomí, je vlastní regrese dítěte, jež má něco buď rádo, nebo se toho bojí."
To myslím ukazuje, že ti rodiče, kteří "jen své" děti příliš milují a bojí se o ně, z nich často vychovají lidi, kteří nebudou-li moci milovat, budou se bát. A člověk, který se bojí, nedokáže být v plném smyslu občanem.
S pozdravem JK

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Ptáčata Čtvrtek, 4.Listopadu 2010, 14:58:15

K té výchově. Pro ty, kdo to neznají, dávám odkaz na zajímavý projekt České televize:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10267754387-ptacata-aneb-nejsme-zadna-becka/210572231010001-sami-spolu/

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.