Co se stalo v blázinci - duben

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

DUBEN

Dostala jsem vloni na jaře orchideu v květináči. Zelené, vrásčité jazyky listů vyrůstaly z bělavých oddenků a hlíz a na stonku visely dva lusky, budoucí květy.

Postavila jsem orchideu na vykládanou truhlu, nejkrásnější kus nábytku, který mám, lusky nadýmala zevnitř jakási veliká síla, květ tam byl hotový jako dítě a těsně před narozením, a zrovna když jsem čekala velký třesk, výkřik, a nebo aspoň sten, neslyšně pukl napřed jeden a vzápětí i druhý, konce se ohrnuly vzhůru a počal vylézat pysk, purpurově lemovaný. Pozorovala jsem, jak se odchlipují slabě růžové okvětní lístky, dva z nich stoupaly do stran jako pavéza, zatímco jeden se rozvinul v nestřežené chvíli kolmo vzhůru a poslední dva se klidně rozložily ve spodní části. Orchideje byly růžové do fialova, průsvitné do skleněna, ale potom začaly zrát, z růžového skla vyplouvala sytěji fialová, akvarelové tušení budoucí zralé krásy se naplňovalo den ze dne jako se některé křehké a jenom naznačené dívky postupně zevnitř vybarvují. V pysku se objevila sírově žlutá a fialová ještě ztemněla. Květ dozrál a pak několik týdnů držel jako krasavice, která se po léta nemění. Pak náhle začal blednout, vychládat, byl křehčí a křehčí, ale byla to jiná křehkost než zpočátku, protože pocházela ze slábnutí. Kůstky v listech prosvítaly, odněkud zevnitř vylézaly vrásky, jemné žilkování a rez se chytla konců pavézy a pysk začal okorávat. Rez se pomalu rozlévala tělem květu jako nemoc, stáří a smrt. Některé květiny si ponechávají barvu i po uschnutí a opadání, ale orchidea ji ztrácí, a já nevím proč. Dívala jsem se, jak se květ pozvolna proměňuje z krásného fialového motýla v šedohnědou, temněji žilkovanou noční můru a jak vznešeně zachovává pořád tvar. Byl jako mumie staroegyptské královny. Neměla jsem srdce ten ušlechtilý skelet vyhodit už proto, že tak statečně před mýma očima umíral a zemřel. Byly by bývaly na stonku dodnes oba dva, kdyby je průvan kamsi neodvál a nepohřbil za nábytek. Možná létají po světě jako dva noční motýli.

Letos má Cattleya nekvetla a já jsem šla na radu k panu primáři, protože jsem slyšela, že pěstuje orchideje. Tak a jsme zase v psychiatrické léčebně, ačkoliv to na to ani nevypadalo. Poradil mi, že musím květináč zapustit do nějaké větší nádoby s mechem, když už nemám skleník, že mám zalévat mech, a nikoli rostlinu, mlžit ji, vytvářet vlhkost, jakou mívala v tropech, mám jí střídat roční období, ale ne jaro, léto, podzim, zimu, ale rok rozdělit na období monzunových dešťů a sucho, a to všechno u nás doma, kde musíme také bydlet my. Pak mi snad Cattleya rozkvete, ale on to nezaručuje. Dlouho jsme si povídali o orchidejích a on pak prozradil mi, že nemiluje jenom orchideje, ale i růže, vojenské pochody a bitvy. Kdysi si udělali s kamarády vojáčky, koně i dělíčka a veleli vojákům u Slavkova, a nebo u Hradce, někdy i u Waterloo, podle toho, jakou měli právě náladu. Ptala jsem se ho, jestli také u Lipan a on odpověděl, že ano, ale husiti je nikdy tolik nebavili jako Francouzi, Rakušani a Prusové, to byly bitvy, panečku, to jeden nevěděl, jak to dopadne a třás se hrůzou a rozčilením, ani na Bílou horu nehráli, protože to byla okrajová, ubohá bitva, v níž jsme přišli o všechno, ale vy jste přišla kvůli orchidejím, rozpomenul se pan doktor a vytáhl ze skříně diaprojektor a do něho zastrčil nálož diapozitivů. Zeptala jsem se, jestli jejich bitvy dopadly vždycky tak, jak se historicky odehrály a on odpověděl, že ne, že vždycky znovu dávají šanci, aby ten, co prohrál, vyhrál.

- To jste ale samozvaní generálové, kteří mění dějiny, řekla jsem a on se lišácky zasmál a počal promítat na zeď obrázky růžových, zelených, žlutých a kropenatých orchidejí a náhle se mezi květy připlétaly obscénnosti, nic jsem neříkala, až on si toho všiml a řekl: - Mám to trochu popletený, tohleto je pro pacienty, ale nevadí vám to, že ne.

Vadilo mi to, ale ze slušnosti jsem neřekla nic a počkala, až se z prasáren zase začaly klubat orchideje. Zeptala jsem se, jestli se mu terapie na sexuálně úchylných pacientech vede a on si stěžoval na jednoho, který je na slepice a ať s ním dělá, co dělá, falograf mu pořád reaguje na slepice, a ne na nahou ženskou. Chtěla jsem vědět, proč člověka, který má rád slepice a ne holky, zavřeli do PL a pan doktor mi vysvětlil, že když se ten člověk dostal do družstevní drůbežárny, řádil tam jak Modrovous, znásilnil několik desítek slepic a ty potom umíraly, a proto byl obžalovaný a souzený za poškozování socialistického vlastnictví a k tomu ho ještě udala jeho sousedka, nejmocnější soudružka ze vsi, že jí znásilňuje slepice a hází jí je přes plot mrtvé.

Slepice mi pořád nešly z hlavy, ale pan doktor už byl zase u orchidejí a radil mi, že bych měla pěstovat raději himalájské orchideje, protože ty jsou otužilejší a spíš by mi kvetly. Ta moje, Cattleya, je moc choulostivá.

V Himalájích jsou prý lesy rododendronů, které všechny kvetou najednou, v nižších polohách růžové a nahoře bíle, takže to prý vypadá jako pruhy sněhu a ledu, zasnila jsem se. A on mi začal vyprávět, že u sexuálních vrahů většinou nic nepomáhá, a tak vždycky dojdou ke stejnému buď-anebo. Buď do smrti zavřít, oběsit, anebo udělat operaci mozku. To se vyvrtá do lebky dírka a teninkým nožíkem se přeruší nějaký spoj a tím se umrtví sexuální centrum v mozku, ale také se tím prý poruší centrum agresivity, které je hned vedle, a tak se nezvladatelný chlap promění v neškodného beránka, který rád všem vyhoví.

Napadlo mne, že takového umrtvení sexuality mohou dosáhnout některé manželky, ale sotva se jim mužský změní v utěrák, už s tím nejsou spokojeny a zase by chtěly mužského. Nejlepší by pro ně byl zároveň mužský i utěrák, ale to právě nejde.

Bylo mi vrahů líto, ale pan primář mínil, že je pořád lepší operace než provaz a mně se zas zdálo, že ztratil zaživa duši, byť by byla ďábelská, musí být hrozné. Pan primář pak doznal, že o lidském mozku vědí málo, skoro nic, a přece si dovolí do něj píchat nožíkem. Ptala jsem se ho, jestli jsou nějaké sexuální tahounky a nejsou, prý.

Slyšela jsem, že jedna ženská v nedaleké vesnici stávala s klackem u rybníčka, a když šli traktoristé k obědu, vylítla z křoví a oni jí nechtěli dát, a tak je bila klackem po hlavách a po zádech, až ji nakonec na žádost emenvé umístili v PL a je tu dodnes.

Pan doktor řekl, že je to jistě zase nějaká fáma. Jsou pravda ženské, které jsou s to mužského k smrti umilovat, ale dobrovolně, vždycky dobrovolně.

Orchideje za oknem zářily jako lidé, kteří jsou zamilovaní, květy byly něžné a snad i přelétavé jako ptáci v tropech, měly ve svém skleníku začátek monzunového období, a když v tropech začne pršet, lidé si zlezou do chatrčí a pořád se milují a počínají a plodí, zatímco venku leje. Možná proto je voda symbolem vášní, erotické posedlosti, mateřství a plodnosti.

Zeptala jsem se pana primáře, jestli by úchylné mužské nemohly spíše léčit ženské zvlášť k tomu účelu vybrané a najaté místo sprostých obrázků. A on pravil, že na Západě jsou nemocnice, kde mají sestry zvláštní příplatky za vyzývavé, a nebo i určité jednání, zatímco u nás, když se sestřička něčeho takového s pacientem dopustí, řeší se to na schůzi veřejným soudem a dotyčná pak musí z ústavu odejít a pracovat v zemědělství, i kdyby pacientovi to pomohlo víc než cokoliv předtím.

Pan primář vstal, protože vojenské pochody dohrály a položil na kotouč novou desku.
Teď vám dokážu, řekl a zvedl prst ke stropu, že všechny slovanské písně mají jenom tři melodie, jednu, druhou nebo třetí. A hned při první písní zvedl dlaň, dělal jí tak tak tak, vykřikl: první typ a zazpíval basem: „V Těrchovej na věži trkali dva ježi“.

V pokoji bylo teplo, po zemi se rozprostíraly vysoké kůže z nějakých honů, orchideje ze skleníku šířily těžkou vanilkovou vůni a skulinami k nám pronikalo i vlhké tropické vedro. A pan primář se díval na orchideje, oči se mu rozpíjely do hloubky i do dáli a vykládal o nymfomankách, které ho na každém kroku pronásledují a já pochopila, co mu květy připomínají, a proč je má tak rád.

„Sedí bača na salaši,“ zazpíval pan primář, „a chuja si rukou hladí“ a to byl druhý typ všech slovanských písní. Venku rozkvétaly krokusy, jejich lusky něžně pukaly a rozvíraly se. Pak zvadnou. Co je z krokusů na podzim, když ne ocúny.

- Stejně mi Cattleyu nakonec dáte, řekl pan primář, protože vám nikdy nepokvete. Díval se mi do tváře, usmíval se a jeho oči vyzařovaly zvláštní mlno, které někdy Bůh či ďábel rozfouká v člověku.

Za oknem byl advent, ten, v němž se očekává jaro. Vždycky je lepší očekávání než naplnění, možná celé lidské štěstí je v lezení, a nikoli v dolezení, v cestě, a nikoli v cíli. Zpíval kos a drozd a já věděla, že všechno, co se naplní, končí jako jaro.

V tom pan primář zanotoval třetí píseň s typickou melodií a ta byla: Nemožem sa vysrať…

- Víte vy vůbec, co je sex? zeptal se, když deska dohrála a já pochopila, že mi učinil nabídku, kterou hned upřesnil: „Zítra už budete vědět.“

Orchideje pluly ve skleníku jako bizarní tropické ryby v akváriu a na zahradě svolávala sestřička pacienty, aby už šli domů. Šla jsem radši taky. Doprovodil mne ke dveřím, díval se za mnou a mně se zdálo, že mne diagnostikuje, že z pohybů mých nohou, zad a boků cosi odečítá, možná základní šifru mého života, cosi určujícího a neromantického, možná je pan primář primárně nadaný a k tomu Freudem navedený, takže ví něco, co já nevím a nikdy se nedozvím. Cattleyu mu dám, užila jsem jí dost a ona teď hyne. Plavala mým pokojem šest dlouhých týdnů. Pro mne se otevřela, uzrála, zestárla a umřela. Co si víc mohu přát.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 4, duben 1981.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.