Prospěch z Vítkova

Přísné tresty pro rasisticky motivované zločiny mohou pomoci identifikaci Romů s Českou republikou jako státem, který hájí i jejich práva.

Igor_demo20

Saša Uhlová

29.10.2010 12:50

199129_mediafax_halin_selasicz

Demonstrace Dělnické strany v Litvínově v říjnu 2008. V černé bundě uprostřed Jaromír Lukeš, který se rozhodl nezůstat jen u hesel. Foto Halin Selasicz, Mediafax

Rasismem motivované trestné činy nejsou v České republice žádnou novinkou. Zájem médií i celé české společnosti, který vyvolal případ žhářů z Vítkova, však přinesl některé nové momenty k zamyšlení. Brutalita a zákeřnost útoku, a pak zejména fakt, že obětí bylo malé dítě, posunula postoj české společnosti zase o kousek dál. Zda se jedná o posun výrazný a trvalý, není zcela zřejmé, přesto se dá tento okamžik vnímat jako klíčový v tom ohledu, že ukáže, jakým způsobem se česká společnost bude k rasismu a rasistickému násilí stavět.

Soudní proces s pachateli byl médii sice bedlivě sledován a celý případ byl od počátku pokryt více než nadprůměrně, přesto nedocházelo ve větší míře k hlubší analýze možných dopadů a souvislostí. Novináři referovali o případu ve stylu senzace, a zaměřovali se na jednotlivosti. Využívali k tomu nejrůznější šablonovitá klišé o dobré či špatné rodině, hráli na city veřejnosti pomocí záběrů a fotografií zmrzačené oběti. Některé podstatné momenty se tak z případu vytratily.

Objevený neonacismus
Přestože pro řadu lidí, kteří se pohybují v lidskoprávním prostředí, je existence hnutí skinheads a fakt, že se část jeho příslušníků hlásí k neonacismu, důvěrně známou skutečností, do povědomí širší veřejnosti tyto informace zase tak jednoduše nepronikají. Samotní soudci dle zmocněnce nezletilé oběti během soudního procesu objevovali hrůznost celého pozadí. Napojení pachatelů na neonacistické hnutí, množství materiálů zabavených v jejich domácnostech a zejména pak jejich přístup ke spáchanému činu, který zmocněnec popsal ve své závěrečné řeči. Podle něj pachatelé spáchali žalovaný skutek bez vášně. Přejali normy a hodnoty neonacistického hnutí, které jsou, jak Pavel Uhl uvedl: „v podstatě v rozporu s hodnotami pro společnost zásadními, vytváří zcela protikladnou hodnotovou strukturu, kterou jeho příslušníci pak povýší na normu."

Podle něj je to zvlášť nebezpečný jev: „Německá filosofka Hannah Arendtová jej nazvala banálním zlem. Jde o popis toho, kdy se nespravedlivá nenávist k jinakosti a odlišnosti stává ve společnosti normou, která je pak bez vášně a zaujetí mechanicky naplňována,“ uvedl také Pavel Uhl ve své závěrečné řeči. V podstatě jde tedy o to, že pachatelé žijí ve světě, kde je normální zabíjet Romy, a nikdo si už nepokládá otázku, zda je to správné, či nikoliv.

To je naprosto klíčový moment a snaha vnímat čin čtyř pachatelů jako mladickou nerozvážnost tento aspekt naprosto pomíjí.

Občanská a etnická společnost
Existuje několik způsobů, jak vnímat a chápat problémy česko-romského soužití. Dva hlavní, zdánlivě neslučitelné, akcentují dvě různá hlediska. První, nazvěme je etnické, upozorňuje na svébytnost Romů a diskriminaci, kterou v České republice trpí. Jeho stoupenci zjednodušeně řečeno vidí východisko v důsledném potírání všech forem diskriminace a zároveň vnímají etnoemancipační procesy jako pozitivní jev, který může napomoci celou situaci zlepšit. Druhé hledisko upozorňuje na sociální vyloučení (nejen) Romů, a nad princip etnický staví princip občanský. Tedy rovněž zjednodušeně řečeno jsme podle zastánců tohoto přístupu primárně všichni občany České republiky a někteří z nás mají čím dál tím větší problémy s chudobou a sociální exkluzí, které je třeba systémově řešit bez ohledu na to, jaká je etnická příslušnost vyloučených.

Největším problémem není ani tak neslučitelnost těchto dvou pohledů jako neschopnost intelektuálních elit, médií i celé společnosti tato dvě hlediska odlišovat. V důsledku se pak v řeči mluvené i psané neustále zaměňují Romové se sociálně vyloučenými (v politicko-mediálním diskursu jsou nazýváni „nepřizpůsobivými“) a naopak. Výsledek je, že když se řekne Rom, představí si většina lidí někoho chudého, nevzdělaného a nezaměstnaného, a když se řekne sociálně vyloučený nebo „nepřizpůsobivý“, představí si téměř všichni Roma, což se dost podstatně míjí s realitou.

Hlavní překážkou pozitivního směřování v česko-romském soužití však je, že Romové se často necítí být dostatečně Čechy v občanském slova smyslu. Sebevnímání každého jedince má řadu rovin a situačních poloh a jistě i mnozí Romové zažívají v konfrontaci s vnějšími nečeskými vlivy pocit češství, ale obecně mají objektivní potíže cítit se v České republice úplně a bez výhrad doma. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, byl i přístup české justice a médií k rasisticky motivovaným trestným činům. Nejkřiklavějšími případy jsou některé soudní procesy v devadesátých letech.

Berkiovi, Tibor Danihel a další
Když v roce 1995 vnikli čtyři skinheadi do domu maďarské romské rodiny Berkiových, třiačtyřicetiletý Tibor Berki se snažil bránit a jeden z útočníků ho opakovaně udeřil baseballovou pálkou do hlavy. Berki po převozu do nemocnice zemřel na krvácení do mozku. Soudce JUDr. Ivo Kouřil v rozsudku uvedl, že pachatelé nemohli napadnout rodinu Berkiových pro jejich rasu a národnost, protože Romové jsou stejné indoevropské rasy jako Češi. Tato poznámka představovala spíše výsměch ze strany soudce, neboť důležitá je motivace pachatelů, a nikoliv sám fakt, zda se jedná, či nejedná o nějakou „rasu“.

Dalším případem, který byl z tohoto hlediska pro Romy jako občany České republiky ponižující, byl táhnoucí se proces s vrahy Tibora Danihela. V září 1993 zahnala v Písku skupina skinheadů čtyři mladé Romy do řeky Otavy a násilím jim bránila vylézt z vody, jeden z Romů – osmnáctiletý Tibor Danihel – utonul. Tato událost byla mnohokrát projednávána před soudem, několikrát se měnila právní kvalifikace činu i počet obžalovaných. Na počátku bylo obžalováno osmnáct útočníků z trestných činů násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci a ublížení na zdraví. Téměř šest let po této události, v červnu 1999, uznal Vrchní soud tři obviněné vinnými a odsoudil je k dlouholetým trestům odnětí svobody. Na tomto případě bylo kromě délky jeho souzení a neochoty jej správně kvalifikovat zajímavé i to, jak byl prezentován v médiích. Existuje studie Je trestné topit Roma? Prezentace násilné smrti Tibora Danihela v českém tisku, která vyšla v publikaci Obraz Romů v středoevropských masmédiích po roce 1989 a v níž se mimo jiné píše o tom, že mladí Romové a skinheadi jsou popisováni jako dvě skupiny, které si vyřizují vzájemné účty. V důsledku se pak může zdát, jakoby se konflikt netýkal majoritní společnosti.

Jiným podstatným mediálním momentem je posuzování charakteru obětí, a to se odráží ve vnímání společnosti, soudce nevyjímaje. Tibor Danihel byl popisován jako feťák a Helena Biháriová, kterou napadli v roce 1998 tři skinheadi ve Vrchlabí, bili ji a kopali a potom ji hodili do Labe, kde se utopila, zas jako kapesní zlodějka a prostitutka. Sofistikovanější způsob, jak hodnotit morální profil obětí, je zdůrazňování jejich kvalit. A tak se můžeme dočíst: „Podle učitelů z vítkovské školy, kam děti nyní dojíždějí z Budišova nad Budišovkou, chodily děti do školy vzorně a dobře se učily.“ To sice vypadá jako by to bylo psáno se sympatiemi a možná také je, nicméně z hlediska práva je zcela irelevantní, jaká byla oběť. Protože pokud bychom jakkoliv hodnotili lidské kvality oběti, bude to mít vždy dopad na vnímání závažnosti trestného činu. A stav, kdy bychom zabíjení některých považovali za méně závažné, je naprosto nežádoucí.

Posílení občanského principu
V roce 1997 napadli dva skinheadi dva Súdánce. Jednoho muže dvakrát bodli do břicha, ten na následky zranění zemřel. Druhému muži skini přeřezali šlachy na ruce. Vrah dostal třináct a půl roku. Soudní proces proběhl poměrně rychle a v závěrečné řeči byl rasismus pachatelů jasně pojmenován. V diskuzích, které tehdy po rozsudku vedli na různých úrovních společensky angažovaní i neangažovaní Romové a lidskoprávní aktivisté, jasně zaznívalo, že kdyby oběťmi byli Romové, a nikoliv Súdánci, soud by k případu s takovou razancí nepřistupoval.

Proto je rozsudek nad vítkovskými žháři přelomový. Stát dal prostřednictvím justice jasně najevo, že napadat druhé z rasistických pohnutek je skutečně přitěžující okolností, a nikoliv jen ignorovanou či s nechutí využívanou právní kvalifikací. V důsledku tak může posílit sebevnímání Romů jako právoplatných občanů tohoto státu, tedy jako Čechů v občanském slova smyslu. A to může vzájemným vztahům jedině prospět.

Zděšená společnost
Česká společnost byla v době po události doslova zděšená tím, jak je možné, že se někdo dopustil tak hrůzného činu. Postoj společnosti pěkně vyjádřil český prezident Václav Klaus, který krátce po útoku prohlásil, že je zděšen surovým odporným zločinem, který se stal. „Co za lidi mohou chtít upálit malé dítě? Tento zrůdný čin musí být vyšetřen a tvrdě potrestán.“ Tentýž Klaus se však po rozsudku podivuje nad výší trestu: „Výše trestů se mi zdá nečekaná, nečekaně vysoká.“ I to názorně vyjadřuje jistý posun vnímání celého případu českou společností. Kromě zjevně rasistických pozic, ze kterých někteří zpochybňují rozsudek soudu, tak máme co dočinění s fenoménem mnohem hůře uchopitelným. S fenoménem zakomplexovaného nacionalismu, který v nereflektované podobě vede společnost k tomu, že začíná pachatele litovat. O to důležitější je, aby státní exekutiva i justiční orgány udržely nastoupenou cestu rozhodného a nekompromisního postupu proti rasisticky motivovanému násilí.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.