Rasismem motivované trestné činy nejsou v České republice žádnou novinkou. Zájem médií i celé české společnosti, který vyvolal případ žhářů z Vítkova, však přinesl některé nové momenty k zamyšlení. Brutalita a zákeřnost útoku, a pak zejména fakt, že obětí bylo malé dítě, posunula postoj české společnosti zase o kousek dál. Zda se jedná o posun výrazný a trvalý, není zcela zřejmé, přesto se dá tento okamžik vnímat jako klíčový v tom ohledu, že ukáže, jakým způsobem se česká společnost bude k rasismu a rasistickému násilí stavět.

Soudní proces s pachateli byl médii sice bedlivě sledován a celý případ byl od počátku pokryt více než nadprůměrně, přesto nedocházelo ve větší míře k hlubší analýze možných dopadů a souvislostí. Novináři referovali o případu ve stylu senzace, a zaměřovali se na jednotlivosti. Využívali k tomu nejrůznější šablonovitá klišé o dobré či špatné rodině, hráli na city veřejnosti pomocí záběrů a fotografií zmrzačené oběti. Některé podstatné momenty se tak z případu vytratily.

Objevený neonacismus

Přestože pro řadu lidí, kteří se pohybují v lidskoprávním prostředí, je existence hnutí skinheads a fakt, že se část jeho příslušníků hlásí k neonacismu, důvěrně známou skutečností, do povědomí širší veřejnosti tyto informace zase tak jednoduše nepronikají. Samotní soudci dle zmocněnce nezletilé oběti během soudního procesu objevovali hrůznost celého pozadí. Napojení pachatelů na neonacistické hnutí, množství materiálů zabavených v jejich domácnostech a zejména pak jejich přístup ke spáchanému činu, který zmocněnec popsal ve své závěrečné řeči. Podle něj pachatelé spáchali žalovaný skutek bez vášně. Přejali normy a hodnoty neonacistického hnutí, které jsou, jak Pavel Uhl uvedl: „v podstatě v rozporu s hodnotami pro společnost zásadními, vytváří zcela protikladnou hodnotovou strukturu, kterou jeho příslušníci pak povýší na normu."

Podle něj je to zvlášť nebezpečný jev: „Německá filosofka Hannah Arendtová jej nazvala banálním zlem. Jde o popis toho, kdy se nespravedlivá nenávist k jinakosti a odlišnosti stává ve společnosti normou, která je pak bez vášně a zaujetí mechanicky naplňována,“ uvedl také Pavel Uhl ve své závěrečné řeči. V podstatě jde tedy o to, že pachatelé žijí ve světě, kde je normální zabíjet Romy, a nikdo si už nepokládá otázku, zda je to správné, či nikoliv.