Někdy mám pocit, že v českých médiích existují tři témata, o kterých nedokáží psát objektivně. Nazývají se Polsko, Venezuela a železniční doprava. Tématům Polska a Venezuely se nebudu ve větší míře věnovat, zde neobjektivita českých médií vzniká z velké části v návaznosti na přístupy obecně rozšířené v zahraničí. Samozřejmě, v českém prostředí je „obohacena" naprosto nesmyslným přirovnáváním tamních subjektů k některým českým, ale to je jediný, i když podstatný rozdíl.

Oproti tomu neobjektivní psaní o železnici je spíše věcí vnitrostátního charakteru, nesmysly se většinou šíří titul od titulu a často jejich šíření napomáhají samotní železniční dopravci, konkrétních příkladů bych mohl uvést mnoho, nejkřiklavější byl případ RT Expres, kdy podnikatelé v oblasti železniční dopravy do poslední chvíle udržovali veřejnost v domnění, že skutečně vyjedou se svými expresními vlaky, ačkoli neměli ani vhodná vozidla, ani dostatek personálu.

Jednou ze stránek neobjektivního informování o železniční dopravě je popisování železnice jako takové trochu větší hračky, která je pro hospodářský život a bezpečnost země zcela nepotřebná, ale přežívá, protože je v populaci příliš mnoho lidí, kterým se líbí a chtějí si s ní hrát. Do jisté míry se o to přičinili i dva významní podnikatelé, kteří do oblasti železniční dopravy vstoupili až v době, kdy již uspěli v jiných oborech, a sami to zdůvodnili svým dětským sněním, konkrétně Warren Bouffet a Radim Jančura.