Reakce lídrů pravicové koalice na výsledky voleb už levicoví komentátoři rozebrali do posledního šroubku. Rozdíl mezi předvolební mobilizací proti ČSSD a povolební bagatelizací jejího relativního úspěchu z úst Petra Nečase a Miroslava Kalouska bylo soustíčko, nad kterým si skoro každý musel spokojeně mlasknout.

Tak ono prý se nic nezmění ani o milimetr? To bychom se na to podívali! Vždyť přece už v pondělí začali oranžoví se dvanácti budoucími senátory v zádech vládní reformní vlak účinně brzdit. Závěr: voliči zmoudřeli, přestali slyšet na pravicovou propagandu a posílili oranžovou levici.

Jenomže klíčové osazenstvo neoliberální lokomotivy, která Českou republiku táhne vstříc nezadlužené budoucnosti našich dětí, se nezměnilo prakticky vůbec. A i kdyby, vrcholná politika bude i nadále připomínat strašidelný vlak od Friska v nula pět z písničky Michala Tučného: posádka sice postupně odpadává (naposledy lidovci a zelení, nyní mají našlápnuto Věci veřejné), vlak se ale pořád přízračně řítí tmou.

Činnost brzdaře Bohuslava Sobotky možná v té tmě vyprodukuje o něco více jisker, na směřování vlakové soupravy to ale vliv mít nebude a ani z těch jisker nevzejde žádný plamen v srdcích voličů. Je totiž jasné, že i politický železničář v oranžové přilbičce je koneckonců jen jedním z kolegů momentální strojvůdcovské dvojice ve složení Mike Kalousek a Pete Nečas. A ti jsou odhodláni i nadále mohutně přikládat pod kotel, koleje totiž podle nich jinudy než krajinou radikálních reforem a rozpočtových škrtů stejně nevedou, a čím dříve to budeme mít za sebou, tím lépe pro nás.

Oranžoví brzdaři sice tvrdí, že jet by se mělo opatrněji, aby se z toho cestujícím neudělalo šoufl, nutnost reforem a škrtů ale v principu nezpochybňují. Vykolejit rozjetý vlak si nikdo netroufne. Kdo se mu postaví, toho přejede, nikde žádná výhybka ani točna... A ani žádná vize San Fancisca z písničky Scotta McKenzieho, které se nám s postupujícím odbouráváním sociálního státu rozplývá za zády v dálce, které by ale dokázalo lidi rozvibrovat, dostat je do pohybu a naplnit poněkud vyprázdněný český veřejný prostor. Nebo aspoň ulice při protestech proti tomu odbourávání.

Asi by se nic nezměnilo, ani kdyby sociální demokracie vyhrála ve všech senátních obvodech, ani kdyby měla třeba ústavní většinu v Poslanecké sněmovně. Na komunální úrovni jsou pravidlem „pragmatické“ oranžovo-modré koalice, a pokud to snad v Praze dopadne jinak, nebude to proto, že by sociální demokraté byli proti. Pražský volební lídr sociálních demokratů, záruka slušné politiky a nespolupráce s modrými kmotry Jiří Dienstbier ml. ostatně skončil svoji úlohu 16. října v 16:00 a nyní už prý jen brzdí své pražské spolustraníky v rozletu... I na nejvyšší úrovni se ostatně dokážou obě strany v případě potřeby dohodnout, viz naposledy Fischerova vláda.

Zkrátka: v roce nula deset ani těch pár nadějnějších politiků v sociální demokracii, kterých si Deník Referendum poslední dobou všímal podrobněji, nepředstavuje záruku nějaké zásadní změny. S posledními volbami se nic zásadního nemění — Kalousek s Nečasem v tomhle vlastně mají pravdu.

A brzdař Sobotka nás taky do mýtického San Francisca nedoveze. A nebude to jenom tím, že si dost dobře nemůže dát květiny do vlasů.