Nevábné politické poměry by člověka hrozily zahnat do deprese. Není špatným receptem na bolavou duši poměřit současnost s časy podstatně horšími a hned je člověku lépe. Co třeba takové šestnácté století? Může nám k tomu posloužit jeden nadcházející církevní svátek.

V neděli bude protestantský svět slavit Den reformace. Je to připomínka 31. října 1517, kdy na vrata wittenberského zámeckého kostela přibil Martin Luther, který stejně jako předtím Jan Hus zásadně nesouhlasil s učením o odpustcích a s praxí jejich prodeje, svých 95 tezí. V onom kostele byla totiž uchovávána velká sbírka ostatků svatých, které byly vystavovány veřejnosti na svátek Všech svatých, 1. listopadu.

Každý, kdo v ten den navštívil kostel, si mohl „v akci“ koupit cedulku s ujištěním, že mu jsou odpuštěny všechny hříchy, čili takzvaný odpustek. Protože do kostela proudily na svátek Všech svatých davy lidí, zvolil Luther, který měl vyvinutý smysl pro patřičnou publicitu, zveřejnění tezí právě v předvečer před tímto svátkem, aby si jeho teze přečetlo co nejvíc lidí.

Během pozoruhodně krátké doby se rozletěly jeho kacířské názory po celé Říši. Luther měl totiž na rozdíl od Husa, na kterého vědomě navazoval, již k dispozici knihtisk — jeden z nejúžasnějších vynálezů lidstva, srovnatelný s vynálezem internetu. Ohlas Lutherových tezí byl obrovský. Čtenáři si je navíc mohli přečíst ve své rodné řeči, ve srozumitelné němčině.

Za všechny opatrně mlčící vyjádřil Luther protest proti obludně korupčnímu chování církve, ne nepodobnému dnešním globálním finančním řetězcům. Nejen že tak zpochybnil samotnou teorii prodeje odpustků, ale napadl — což bylo tak říkajíc o ústa — velmi výnosný obchod římské kurie i všech, kteří se na něm přiživovali.

V Římě byl tehdy rozestavěný svatopetrský dóm. Papež Lev X. potřeboval další peníze na dokončení ambiciózního projektu. Potřeboval hodně peněz, a tak byl zvolen stejný způsob jako před sto lety za Jana Husa — totiž právě prodej odpustků. Prodavači lidem slibovali, že si koupí odpustků zaplatí přímluvné modlitby kněžích.

V Lutherově regionu byl například prodejem odpustků pověřen zvláště vypečený gauner, mohučský arcibiskup Albrecht Braniborský. Ten se stal nedlouho předtím i arcibiskupem magdeburským a krátce nato i správcem biskupství v Halberstadtu. Pomýšlel i na další církevní výnosný kšeft — totiž úřad — na který již ale neměl nárok.

Za úplatek deset tisíc dukátů u římské kurie se mu podařilo přeci jen úřad získat, ale protože neměl na úplatek k dispozici dostatek finančních prostředků, půjčil si je od bankovního domu Fuggerů. Přibližně polovina výnosu z prodeje odpustků měla jít na uhrazení jeho dluhu Fuggerově bance. Příjmy z odpustků po zveřejnění tezí rázem poklesly, Albrecht zůstal zadlužen u papeže i u Fuggerů, a proto obviňuje Luthera z těžkého kacířství.

Touto svou akcí se Luther dotkl bolavého nervu církve — strašlivé korupce a naprostého cynismu vší církevní i světské vrchnosti. Z Německa se reformace rychle a razantně šířila do Švýcarska, na sever do Skandinávie a přes kanál do Anglie. Řím reformní hnutí tehdy tvrdě odmítl, a tak se Evropa rozdělila. Bolestně a nadlouho.

Bylo lidem tehdá hůř, a co teprve za třicetileté války, která po tomto rozdělení Evropy nastala a během které hlady, na mor a na důsledky boje o tu nejlepší ideologii vymřely dvě třetiny všeho evropského obyvatelstva. Bylo už hůř — a to je docela povzbuzující pomyšlení, ne? Žijeme v báječné době!