Klasik v některých ohledech podnes nepřekonaný říká, že nejde o to svět popsat, ale změnit ho. Vypravil jsem se se skupinou přátel do senátního obvodu Český Krumlov, kde jsme poslední tři dny před druhým kolem senátních voleb pomáhali kampani Vladimíra Špidly.

Tento průzkum bojem přinesl nedocenitelné poznatky o fungování naší novější demokracie v jihočeském pohraničí.

Senátní obvod Český Krumlov je neobyčejně rozlehlý: od Českých Budějovic se jeho hranice táhne na jihozápad přes Prachatice až k Volarům a na jihovýchod přes Trhové Sviny až k Novým Hradům. Řídce osídlené oblasti Šumavy a Novohradských hor i hora Kleť jsou jeho součástí, a patří tak rovněž k senátním obvodům nejkrásnějším.

Jižní mez českokrumlovského obvodu tvoří hranice republiky se špičkou v Dolním Dvořišti a na severu obtáčí část obvodu ze západu České Budějovice až k Týnu nad Vltavou a k Temelínu. V tomto severním laloku leží také obec Hluboká, kde dělá starostu Špidlův protikandidát senátor Tomáš Jirsa, chráněnec tamějších kmotrů.

Členové naší skupiny rozdávali letáky a zvali lidi k volbám v menších městech na Českokrumlovsku a Prachaticku, sám jsem objížděl obce a městečka v pohraničí, navštěvoval obchody, obnovoval, a někde dokonce zaváděl výlep. Například soudě dle cedule na návsi v Bohem i všemi kandidáty zapomenutém Horním Dvořišti naposledy přede mnou tu před mnoha měsíci vedl politickou kampaň jistý Vandas.

Těžko uvěřitelná spousta lidí navzdory médiím i plakátům vůbec netušila, že se druhé kolo voleb koná. Paní v koloniále v Horní Plané mne poučila: „U nás ale většina lidí už myslím volila do Senátu minulý týden.“ Větu: „To je bezvadný, že taky podporujete Špidlu, my jsme ho už minulý týden zvolili“ tu v různých podobách každý z nás slyšel nesčetněkrát.

Mnozí lidé jsou na poměry už tak vzteklí, že by k volbám nešli za nic na světě, neboť by to brali jako spoluúčast na zločinu, jímž je v jejich očích kompletní současná česká politika. Rozdíl mezi Vladimírem Špidlou a Tomášem Jirsou, jenž se nám může zdát propastný, se velké části, možná polovině lidí v pohraničí, jeví jako nepříliš podstatná nuance.

To je zajisté otřesná zpráva o stavu veřejné komunikace i tvorby veřejného mínění. Svou roli v tom hrají média, která stranickou politiku líčí jako páchnoucí stoku plnou odpudivé havěti a málokdy se namáhají v ní rozlišovat, ať už z pohodlnosti, anebo ze zlého úmyslu.

Pokud máte podezření, že znechucovat lidi otřesností poměrů je přímo součástí strategie ODS, jak mezi voliči udržet vyšší koncentraci svých otrlejších činovníků a příznivců, v jihočeském pohraničí pro ně najdete dost argumentů.

Ale sociální demokracie na tom nese větší než malý díl spoluviny. Způsob jejího vládnutí v řadě měst ji jako celek zbavuje autority v očích lidí postižených vládní politikou, jichž by se chtěla stát obhájcem.

Tím sice některými svými představiteli i činy je, ale až příliš častý komunální marasmus ji v této aspiraci znevěrohodňuje, což se naposledy výmluvně ilustruje plánem uzavřít bezpáteřnou koalici v Praze. Sociální demokracie zřejmě bude muset kousnout do kyselého jablka a najít způsob, jak se bude některých svých místních organizací i členů z programových důvodů prostě zbavovat.

Přesto ve volebním obvodě Český Krumlov se zcela zřetelně naděje podstatného množství prostých lidí práce upínaly k Vladimíru Špidlovi jako člověku, který to lepší z ČSSD do značné míry zosobňuje.

Není přitom bez významu, že rovnost volebního práva je v řídce osídleném českém pohraničí velmi relativním pojmem. Zatímco bohatý majitel penzionu v odlehlé osadě nasedne do jeepu a za půl hodiny má věc vyřízenu, pro penzistku či romskou matku s dětmi bydlící tamtéž se často jedná o akci na půl dne, vyžadující nemalý výdej energie. Do osad bez vlastních úřadů by měly jezdit mobilní volební urny.

Přitom právě Romů zde nežije málo, a nenašel se jediný, který by nehodlal volit Vladimíra Špidlu. Všichni věděli proč, ale velké většině z nich bylo zapotřebí vyložit, jak přesně to mají udělat. Bez výjimky byli slušní a vděční, že s nimi někdo o věci, jíž evidentně přikládali význam, hovoří.

Je známo, že dnešní ČSSD dokáže slušně vést centrálně řízenou kampaň. Co do množství billboardů byly kampaně obou kandidátů zhruba vyrovnány. Mistrovským kouskem ČSSD byla kampaň na telefonních budkách: ty jsou v pohraničí časté a nikdo jiný kromě ČSSD na nich politickou propagaci neměl. Podstatnou pihou na kráse ovšem bylo, že tyto své skvělé plochy ČSSD pro druhé kolo senátních voleb nezaktualizovala. Všechny stále zvaly k prvnímu kolu.

Úroveň rovněž podstatného výlepu plakátů formátů A3, A2, který je již dílem místních aktivistů, se lišila místo od místa, na Vltavotýnsku měl až drtivě navrch Tomáš Jirsa, ve většině pohraničí to bylo zejména po našem zásahu v posledních dnech kampaně spíše naopak. Obsah materiálů kandidáta ČSSD byl ovšem sporný: pro obyvatelstvo, které potřebovalo vědět především to, že se druhé kolo koná a že přijít k němu je v jejich ryzím sociálně-ekonomickém zájmu, byly nepřehledné a se zbytečně komplikovaným sdělením.

V jednom základním ohledu se česká sociální demokracie v kraji jeví až v žalostném stavu: v politické úrovni lokálního členstva. Nástěnka volarské ČSSD, která dva dny před druhým kolem senátních voleb opršelým jakoby recyklovaným plakátkem formálně děkovala voličům za hlasy ve volbách, zřejmě komunálních, aniž by kdekoli padla zmínka o vlastním senátním kandidátovi svádějícím jednu z klíčových politických bitev pro republiku i region, a nakonec i pro ČSSD, je jistě extrémem, ale vypovídajícím.

Povědomí o tom, že politiku tvoří také diskuse s lidmi, ideálem motivovaná občanská agitace, získávání podpory v osobní kontaktní kampani, jakoby v české sociální demokracii, alespoň v dotyčném regionu, vůbec nežilo. Skutečně bizarním zážitkem bylo vidět v jednom městečku místního sociálního demokrata konsternovaného pohledem na dobrovolníky, kteří přijeli z velké dálky do jejich města rozdávat letáky jejich vlastního kandidáta.

Za povšimnutí stojí, že s větším spontánním pochopením a porozuměním se dobrovolnická agitace setkávala u řadových starých lidí, masarykovských demokratů i neorganizovaných příznivců komunistů, z nichž mnozí na rozdíl od dogmatického aparátu oné strany prostě ještě vědí, co to je angažovat se ve společnosti za myšlenku v konfrontaci se silou peněz či rozpínavou zpanštělou mocí.

Nejen o výsledcích druhých kol senátních kampaní se ovšem rozhoduje tím, jak si dokáže ČSSD uvědomit svůj občanský ideový základ a sestoupit s ním mezi lidi do běžných rozhovorů formujících veřejné mínění. Záleží na tom také příští povaha ČSSD a zprostředkovaně i celé české stranické demokracie.

Nevím, jak velký aparát funkcionářů ČSSD vydržuje a co je náplní jeho práce, ale vzdělávání zaměstnanců i členstva v tom, jaká je povaha moderní politické práce od působení v občanské společnosti přes schopnost prokázat praktickou užitečnost lidem v sociálně obtížných situacích až po účinnou dobrovolnickou agitaci v čase kampaní, se jeví snad jako nejdůležitější úkol, který před ČSSD stojí bez ohledu na to, kdo se stane jejím příštím předsedou.

Pokud můžeme vzít poznatky ze senátního obvodu Český Krumlov za bernou minci, ČSSD se pohledem z terénu jeví jako nepříliš obratný stroj, který slušně zvládá vést reklamní kampaň na ne zcela neoblíbené zboží, ale selhává v přímém působení mezi lidmi. Bez toho se ale žádné sociální hnutí, které kdy v minulosti dokázalo změnit charakter společnosti, neobešlo.

Ať už Vladimír Špidla díky své mimořádné osobnosti nad obratným, bezskrupulózním a neobyčejně finančně silným protivníkem zvítězí, či ne, téma povahy České strany sociálně demokratické by nemělo zapadnout.