Když si to nepošlapeš sám, my ti to pošlapeme

Nadcházející rok 2010 má být pro Barmu zlomovým – junta přislíbila na listopad volby. Z hlediska mnoha místních lidí to však žádnou změnu nepředstavuje, region se naopak stává „stabilnějším“.

Vit_janecek

Vít Janeček

23.12.2009 07:15

Barma

Lidé na zemi spí, bydlí a obchodují, někteří mají židli, další i stůl, pak pojízdný pult, stabilní stánek, obchůdek, obchod... Foto Francis Deport, flickr.com

„To najkrajšie čo v tebe je, to najkrajšie čo v tebe drieme, ak si to nepošlapeš sám, my ti to pošlapeme. Kým zo stádom nesplynieš, kým zo stádom nesplynieš...“ Na tomto textu jedné z nejlepších současných kapel střední Evropy – bratislavských Živých kvetov – je šílené to, že mimo osobní situaci každého člověka, zejména v některých fázích života, popisuje i situaci společenskou, která má svůj potenciál stát se aktuální na kterémkoli místě světa. Pokud už to rovnou není tak, že se kraj od kraje liší jen mírou doslovnosti, byť rozpětí je veliké – od prostředí, které klade odpor právě takový, aby se stal jen „překážkou ke hvězdám“, až po drtivě doslovné naplnění poezie zmíněného textu – jako například v současné Barmě.

Řadu let přemýšlím o tom, jak lze obraz současné Barmy zprostředkovat lidem, kteří jej nezahlédli v té tříšti paradoxních střepů, ze kterých se skládá. Jednu plochu lze nahlédnout skrze cestopisné dokumenty západních televizí, které ukazují krásnou krajinu a rurální výjevy venkovského života, který začíná s naprosto radikální intenzitou na hranici každého většího města a týká se většiny země.

V zásadě šťastné lidi najde i turista, který sem přijede na pár týdnů a vidí život na ulici, který v této doslovnosti probíhá v mnohem otevřenější formě, než v jiných částech Asie, dokonce víc než v Indii. Barmský exil, který tvoří tři miliony z celkového počtu šedesát až sto milionů obyvatel – odhady i oficiální čísla, která však neexistují na bázi sčítání obyvatel, se značně liší – byl i ve velkých městech nahrazen přílivem lidí z venkova a venkovský duch převládá i v někdejším koloniálním centru, v Rangúnu.

Lidí, kteří na zemi spí, bydlí a obchodují v rámci denních půldolarových obratů, jsou statisíce, ekonomická cirkulace zde nabývá snad maximálního spektra odstínů, od lidí na zemi k lidem na židlích, lidem majícím i stůl, pak pojízdný pult, stabilní stánek, obchůdek, obchod a v posledních letech i několik luxusních supermarketů, před kterými parkují nejdražší západní limuzíny místních značek. Obraz výjimečný v tom, že nemá jenom kontrasty, jak to známe z mnoha jiných chudých zemí, ale má i ony mezistupně, které jsou stopou zápasu o kulturu, která navzdory okolnostem a jasné tendenci skončit u (v mnoha částech světa stále častější) polarity extrémně bohatí a extrémně chudí, drží svou členitou strukturu.

Obrazy, které známe z filmů o Severní Koreje – skoro prázdné ulice, lidské postavy jako by se jen někam plížily – v Barmě nenajdete. Ulice jsou neustále plné, v centru i na periferiích v bezpočtu pouličních restaurací sedí lidi na stoličkách u miniaturních stolků a pijí čaj, čtou knihy – v antikvariátech lze najít i překlady oficiálně zakázaných titulů, které vyšly v barmštině před válkou nebo do začátku šedesátých let, na každém rohu sedí parta kluků s kytarou a zpívají... Na rozdíl třeba od Thajska narazíte na lidi znalé angličtiny i na venkově, u řidiče autobusu či taxíku.

Zažil jsem už několik zřídka se zde vyskytujících turistů, kteří byli doslova šokováni, kolik mírnosti, radosti i jakéhosi zvláštního snu je vidět v ulicích. Barma je i podle svědectví několika místních lékařů zemí s malým počtem sebevražd, což naznačuje, že rovněž nízká hladina kriminality vychází z jiných zdrojů, než jsou drakonické tresty režimu, které se vztahují – v praxi pochopitelně vysoce selektivně – na překročení jakýchkoli pravidel. Vedle klimaticky příznivého podnebí k tomu určitě přispívá živá religiozita, k níž bych nepočítal ani tolik fakt, že Barma je zemí s jednou z nejhustších sítí buddhistických klášterů a počet mnichů je zhruba stejný, jako čísla vyjadřující velikost místní předimenzované armády. U kterékoli pagody či chrámů více než deseti jiných velkých náboženství, které se zde vyskytují, najdete snad v každou denní hodinu mnoho meditujících či modlících se lidí.

Temné střepy, které dávají celé této paradoxní mozaice každodennosti další rozměr, jsou na první pohled skryté. Všechno začíná už ve škole, která ve většině případů představuje jakési spiknutí rodičů a školního systému. Když jsem se na toto téma zaměřil, ukázalo se, že snad každý z Barmánců, se kterými jsem o tom mluvil, zažil ve škole časté, velmi tvrdé bití ze strany učitelů a vydanost na pospas, podtrženou tím, že i rodiče běžně chodí za učitelem s doporučením, aby za konkrétní přestupky ještě přitvrdil. Státní školy jsou přitom propastně podfinancované a zdaleka nejsou bezplatné – bez úplatků ve výši řádově stovek dolarů se dítě nemusí do školy vůbec dostat.

Nepočetné soukromé školy jsou až na výjimky sponzorované některou ze západních korporací, které zde těží suroviny, běžným lidem jsou však naprosto finančně nedostupné. Drastické školství je jistě k vidění i v jiných zemích Asie, ale jak mi zde potvrdila japonská spolupracovnice, která zažila ještě drsnou fázi japonské školy, která v posledních letech trochu „změkla“, tvrdé zacházení mělo jakousi protiváhu v celkem férové distribuci příležitostí a možností dalších studia či práce na bázi výsledků. Toto v Barmě neplatí.

Celková každodennost může téměř kopírovat život v nějakém feudálním režimu starověku či pozdějších období. Pokud se běžní lidé nedotýkají systému, systém nezasahuje. Lidi, kteří generují zisk na úrovni základních potřeb, nechává režim být – a to doslovně. Neexistuje žádné pojištění na cokoli, zdravotnictví je „zdarma“ - s výjimkou léků a příspěvku na pobyt v nemocnici. Veřejné služby jsou minimální a většina lidí už s tím počítá.

Zkušenost života zde a života v evropských totalitních režimech je úplně jiná. Země není například uzavřená. Kdo chce vyjet nebo se vrátit – může. Je to jen otázka peněz, které zaplatí od nejrůznějších poplatků za pas až po různá „cla“, pokud třeba venku vydělal. I disidenti, kterým je jinak pas odepřen, jej mohou získat pomocí úplatků. Pro podnikání jsou vedle peněz potřeba konexe, bez nich nemůže být ani možné, ani rentabilní.

Někdy se mi zdá, že díky obrovskému množství surovin – zejména ropy, zemního plynu, vzácných kovů a drahých kamenů – zdejší režim vnitřní ekonomiku ani tržní hospodářství vůbec nepotřebuje. Potřebuje hlavně externí trhy, na kterých lze dané potenciály zúročit a vnitřní pracovní sílu udržet jen do té míry, do jaké je třeba její udržení při životě pro jejich exploataci. Jsou to nakonec tito lidé na dolním konci všech výrobních řetězců, kteří platí nejvyšší cenu.

Často mě napadalo, jestli nějaká cílená podpora podnikání konkrétních lidí a skupin ze zahraničí by nebyla efektivnější, než plošné embargo. Když jej vyhlásily Spojené státy, klekly textilky v celé střední Barmě, řádově statisíce lidí se ocitly bez práce. Jiný případ mi popsal jeden obchodník: po vyhlášení embarga na vývoz teakového dřeva se Barma jako jeden z největších exportérů propadla v tabulkách na dno, ale o to více naskočila Malajsie. Právě touto spojkou se údajně obnovily staré obchodní cesty, jen je to dražší o gáži pro pár mezičlánků a tu zaplatí opět lidé na začátku řetězce... Jak by mělo mezinárodní společenství postupovat „správně“ nevím.

Předevčírem navštívil Barmu čínský vicepremiér s velkou delegací. Podepsal zde sedm kontraktů na nejvyšší úrovni, z toho dva na již dlouho připravované stavby – ropovod a plynovod Barma-Čína. Místní noviny už týdny popisují nové uspořádání světa, které od unipolárního přechází k multipolárnímu. Hlavní roli budou hrát regiony států, které pro svá specifika dokáží lépe vzájemně nacházet pochopení. „Touha lidu“ zde žijícího je pak právě pod tímto titulkem jasně zformulována do čtyř bodů, které povinně vycházejí v každém vydání kteréhokoli místního periodika jako součást titulní stránky:

  • Branit těm, kteří závisí na vnějších elementech, předstírají, že chtějí pomáhat, ale jejich pohled je negativní
  • Bránit těm, kteří ohrožují státní stabilitu a národní pokrok
  • Bránit těm, kteří se vměšují do vnitřních záležitostí země
  • Zlikvidovat všechny vnitřní i vnější destruktivní elementy jako obecné nepřátele

A díky dobré regionální spolupráci se místní kraj stává stále pevnějším a stabilnějším.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.