Učit se v Africe

Naplněni důvěrou ve vlastní schopnosti, vysílá Západ emisary, aby v méně rozvinutých zemích učily místní občanské aktivity demokracii. Často s překvapením zjišťují, že učit se musí oni.

Poučení se dá nalézt v každé situaci. To je jistě pravda, byť někdy jde o zkušenost, kterou bychom si jistojistě nechali rádi uniknout. O to zajímavější je, když se setkáme s pozitivním příkladem hodným následování v místech, kde bychom to naprosto nečekali. Pro mnoho lidí z tzv. Východní Evropy ale i z té tzv. Západní je překvapivé, když se v zemích podstatně méně „rozvinutých" setkají s něčím, o čem jejich představy v mnohém předčí.

Jednou z takových aktivit, které by organizace v mnoha rozvinutých zemích rády realizovaly, je monitorování státního rozpočtu, které praktikují asociace občanských iniciativ mnoha chudých zemí.

Představy mnoha lidí u nás o životě v tzv. rozvojových zemí je značně zjednodušující. Ponechme teď stranou mýty o jejich lenosti a naší pracovitosti, který vlastně říká, že my jsme zase línější než třeba Rakušané či Portugalci. Nemusíme se bavit ani o představách, že lidé v chudých zemích žijí takřka v době kamenné a nečekají na nic jiného, než jim přivezeme obnošené tričko či jim dáme baterku, nad jejímž rozsvíceným světlem bude žasnout celý kraj.

Ale i inteligentní a jinak rozumní lidé si myslí, že třeba my Češi máme nějaké speciální schopnosti, které nás přímo předurčují k tomu, abychom do rozvojových zemí jezdili vyučovat demokracii. A úplně nejlepší jsme samozřejmě v tom, jak jiné naučit úspěšný transformační proces – myslí se tím nejspíše proces, jak neúspěšnou reál-socialistickou ekonomiku přivézt za dvacet let k neúspěšné kapitalistické ekonomice.

A nejlépe je, když tyto procesy jezdí vyučovat studenti po škole.

A pak jsme najednou překvapeni, když se i v těchto „zaostalých" zemích setkáme s občanskou společností, která je mnohem aktivnější a schopnější než ta naše. Nepoklonkuje vládě, její aktivity jsou financovány členy a její vliv na národní politiku je mnohem podstatnější.

Jedním z příkladů takových aktivit, které bychom se na Jihu mohli učit, je například monitorování národního rozpočtu. Tato činnost spočívá v tom, že národní koalice organizací občanské společnosti vytvoří strukturu, která sleduje tvorbu státního rozpočtu, proces jeho přijetí a především pak dohlíží na jeho reálné plnění, a to od centra až po místní úroveň.

Díky tomu pak mají občané k dispozici sice částečný, ale přeci jen dostatečně vypovídající přehled o tom, jak jsou jejich peníze využívány.

Je skutečně fascinující sledovat, jak lidé v malém městečku, v zemi, kde neexistuje právo na informace, jsou schopni získat více údajů než my. A díky funkční celostátní síti jsou pak následně schopni ukázat, jak jsou peníze z rozpočtu využívány, kde jsou problémy a jak by se daly řešit.

Je to něco, o čem my si můžeme nechat jen zdát. Koordinační kancelář shromažďuje monitorovací zprávy jednotlivých místních pozorovatelů a v případě nesprávného či nesmyslného využívání veřejných prostředků žádá vládu i parlament o vysvětlení. Proč se staví cesta do míst, kde nikdo nežije a hlavní silnice se rozpadá, proč se staví sušičky pro farmáře, které nikdo nebude využívat, proč se neuskutečnila oprava školy, na níž byly vyhrazené prostředky a proč byl nákup zdravotního materiálu do regionální nemocnice nápadně předražený.

V mnoha zemích, kde se monitoring rozpočtu praktikuje, už byla díky němu změněna i legislativa směrem k větší transparentnosti a snížení možnosti jeho zneužití. Vlády jsou i pod tlakem občanů opatrnější a poslanci méně lehkomyslní při realizaci respektive schvalování rozpočtu.

Občané a jejich organizace pak mají větší přehled o tom, jak se vlastně s jejich financemi zachází, jakými procesy procházejí. To vede k větší angažovanosti a informovanosti občanů, k jejich větší emancipaci a sebevědomí před státním aparátem. Ten má přece sloužit jim, i když tato teze je jen teoretická a v hlavách mnoha lidí na celé planetě vlastně kacířská.

Nenechme si tedy namluvit, že víme vše, že stačí kosmetické změny. Že to, co tu máme, je nejlepší možné. Je mnoho, co lze změnit, mnoho se můžeme naučit, a to i tam, kde bychom to nečekali.

Klíčovým je ovšem občanské angažmá. Pokud si dál necháme nalhávat, že jsme jen dav a stádo, které se bez centrální vlády neobejde, do té doby budeme stádem.

Je nepochybné, že potřebujeme dobře fungující státní aparát, vládu, parlament a soudy. To celé ovšem nebude fungovat bez občanů, kteří budou tyto instituce podrobovat kontrole a kritice. A aby tato kritika byla účinná, pak musí být postavena na spolupráci občanů na úrovni místních komunit regionů států i na úrovni mezinárodní.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.