Týden mezi prvním a druhým kolem senátních voleb je rájem pro všechny, kdo milují náznaky, které vyvolávají různé otázky. Politici tančí včelí tance, aby získali podporu voličů pro své senátorské kandidáty, a odhalují tak o své straně více než je zdrávo. Jako když premiér vyzval k podpoře otevřeně xenofobní senátorky. Jeden se nestačí divit, co pan slušný je ochoten udělat pro vlast. Ovšem tance naší sociální demokracie ve mne vzbuzují mnohem horší dojem, vyvolávají totiž otázky, u kterých se bojím odpovědí.

Otázkou první je, proč se ČSSD rozhodla kandidovat na prezidenta opět Jana Švejnara. Chápu, že Nečasův marketingový trik: „Bubu, vol ODS, nebo bude Paroubek prezidentem” bylo zapotřebí pacifikovat hned na začátku, ale jmenovat za kandidáta zrovna představitele neoliberálních reforem vysokého školství, který se nerozpakuje obdivovat čínský systém univerzit mi přijde od socialistů chucpe.

Otázkou druhou je, proč se pražská ČSSD snaží zbavit svého lídra Jiřího Dienstbiera, který našel dostatek statečnosti aby nahlas odmítl případnou velkou koalici s ODS. Snažím si představit, jak musí být velké kšefty, které si mezi sebou pražská ČSSD a ODS rozdělili za poslední roky na magistrátu. Musí být obrovské, když kvůli nim socialisté riskují naprostou ztrátu pověsti v Praze.

Nevím, zda moje otázky vůbec kdy dojdou odpovědi, vím ale jediné: mezi ČSSD a KSČM vznikl prostor pro demokratickou levicovou stranu.