Chtěl bych se vám přiznat, že jsem rasista! Toto prohlášení zaznělo ke konci pořadu Nokturno (v čase 44.20) do sluchátek v rozhlasovém studiu, ve kterém si se mnou skvělý redaktor a báječný člověk Pavel Ryjáček povídal o zvyšujícím se rasismu v naší zemi. A řekl to posluchač Jirka z Brna, jak se ten dobrý a podle hlasu mladý muž představil.

Oba jsme s panem redaktorem zafuněli — je to dokonce i slyšet v tom záznamu — a čekali opět nějaké takové to: a zkusili jste někdy s těmi Cikány žít, víte, co je to za svoloč? Leč ten mladý muž pokračoval. Vždy si prý myslel, že rasista není, ale uvědomil si svůj rasismus při cestování pařížským metrem v roce 1994.

Vystoupil z metra na kraji města, v jakési silně multikulturní, rasově smíšené lokalitě. Popisoval, jaký to pro něho byl šok, jak mu to prostředí začalo silně vadit a jak si v tom okamžiku uvědomil, jak hluboko je v něm rasismus zakořeněný.

A také říkal, jak se od té doby snaží svůj rasismus potlačovat a zápasit s ním, aby vždycky, když je někdo jiný nebo jinak oblečený, svůj odpor uměl překonat. Mluvil ten mladý muž o tom, že jsme vlastně v té naší české kotlině cíleně k rasismu vychováváni. On zmiňoval i jiné země, ale já vnímám, že je to zejména a hlavně náš problém, a to řádově větší než v západní Evropě.

Pan Jirka z Brna se připojil k názoru, který zazněl předtím od odborného pedagoga, že je třeba posílit rasovou i sociální integraci ve školství, abychom se učili vnímat jako člověka (a ne jako bílou vránu či černou ovci) i někoho odlišného od nás. Mluvil také o tom, že orgány činné v trestním řízení konají tak málo v rasisticky motivované trestné činnosti, protože prostě věci vidí prismatem svého vlastního — byť nepřiznaného — rasismu.

Ten mladý muž, co nám telefonoval do vysílání rozhlasu, pojmenoval v geniální zkratce nejen náš rasismus, či možná přesněji naši xenofobii cíleně v nás pěstovanou od vzniku Protektorátu vlastně dodnes, vezmeme-li v úvahu i to naše školství. Podařilo se mu ale i ukázat na jeden ze základních deficitů nás Čechů, na téměř absolutní nedostatek sebereflexe, a to snad ve všech oblastech našeho života.

Míra přebujelosti našeho šovinismu je úžasná. Jsme nejšikovnější, nejvzdělanější, nejhudebnější, nejtolerantnější a vůbec nejlepší národ na světě — vždyť přeci je to jasné z té perspektivy zpoza pece, odkud jsme po dlouhá desetiletí nesměli vytáhnout paty. A pak člověk vyjede kousek na západ a často se strašně stydí, pokud je alespoň trochu normální. A nebo se za něj stydí ti zahraniční domorodci či vlastní krajané — a začíná to u naší hlavy státu či u jisté části naší politické reprezentace v Evropě.

Podmínkou, bez které se z národního vražedného narcisismu nedostaneme, je ona sebereflexe, o které mluvil ten mladý muž. Uvědomění si toho, jací opravdu jsme, abychom věděli, jak z toho ven. A snad některé poslední skutečnosti, jako třeba pomalé, ale přeci jen patrné prolamování onoho 65 let starého tabu o genocidě na českých Němcích nebo třeba volební výsledky politického uskupení Suverenita či podobných ordinérních a extremistických stran a hnutí, by nás mohly vést k mírnému, leč přeci jen znatelnému optimismu.