Dvojí majestát slavného města evropských dějin

Nakladatelství Paseka vydalo knihu Franka Boldta Cheb, město evropských dějin. Esej o česko-německé koexistenci. Kniha je podrobnou redakcí rukopisu z pozůstalosti člověka, který miloval Evropu a její kulturu a do veřejného diskursu v ČR téma evropanství soustavně prosazoval.

Během rozčilujícího sledování volebních výsledků zkouším psát o něčem jiném. O soužití s Němci tak, jak je viděl Frank Boldt, Evropan a z vlastního rozhodnutí Cheban přišlý z Brém, člen strany Zelených a její kandidát do někdejších evropských voleb, do voleb senátních i komunálních v Chebu (to vše neúspěšně), chvíli šéf katedry dějepisu na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity, zakladatel centra vzdělanosti nazvaného Evropské Comenium, snílek, intelektuál, kulturní historik, polemik, tlumočník a poradce několika evropských politiků několika generací: od Willyho Brandta až po Petra Pitharta.

Čtu si knížku Cheb, město evropských dějin s podtitulem Esej o česko-německé koexistenci, a mám tak před sebou úplně jinou dějinnou i politickou perspektivu než se jeví z mediálně sdíleného obrazu.

Frank Boldt ve svém eseji (který úplně nedokončil, protože v roce 2006 krutě předčasně zemřel) zejména polemizuje s nacionalisticky-jazykovým rozlišením na Čechy a Němce. Připomíná, že lecjaký vehementní český vlastenec byl původem z německých oblastí a mnohý německy mluvící Němec nejen že mluvil i česky, ale byl Čech přesvědčením i skutky. Za všechny dva příklady: František August Brauner a Kašpar Šternberk. A k tomu přistupuje obyvatelstvo židovské, kde je to s jazykem a pocitem národní příslušnosti ještě složitější.

Složité je to i s pojmy jako Svatá říše římská, německé císařství, české království, a úplně nejsložitější s pojmem Čechy, pro které němčina má vedle nelibozvučného Tschechien i krásné slovo Böhmen, zatímco čeština slovo Bohemia k označení národnostně smíšené země nepoužívá, a tedy neumí jazykově rozlišit příslušnost zemskou od národní a jazykové. Pro Chebsko zásadně důležitý rod Štaufů je z velké části italský a kdo jsou vlastně ti Lucemburkové…? Václav II. když obdržel Chebsko jako věno své manželky Guty, dcery Rudolfa I. Habsburského, tímto upevnil hranice českého království nebo je naopak otevřel? Vždyť historická hranice Českého království s Bavorskem byla vnitřní hranicí římské říše, kterou nebylo třeba bránit – před kým? Před Čechy snad, kteří byli říšskou součástí? A Čechy před Němci? – s takovou představou jsme o mnoho století dál, ve středověku se sousední území kolonizovala, stavěly se kláštery, ne pohraniční zátarasy.

Doba středověku a raného novověku však není předmětem sváru, alespoň ne dnes, kdy o ní ani pořádně nic nevíme (pochybuji, že absolventi chebských škol vědí mnoho o dynastii Štaufů, chebské ministeriální správě a národním nebo národnostním zařazení jejích příslušníků. Ještě tak možná o Albrechtovi z Valdštejna, který se stal záminkou k lidovým slavnostem ve městě koncem léta, ačkoliv byl v Chebu zavražděn v zimě, pokud něčí vražda je vůbec dobrým důvodem ke slavnosti. Chebané rozhodně neměli z jeho drancovacích pobytů radost, na čemž nic nemění fakt, že jeho zrada na císaři jeví se být nedokázanou a jeho spřeženectví se Švédy iracionálním).

Předmětem sváru je až doba po rozpadu habsburské monarchie. Zde si Frank Boldt dopřává pobaveného srovnání Masaryka s císařem Františkem Josefem I. řka, že to „ byl obyčejný starý pán jako ten, jenž vládl dlouho před ním, běžný čestný muž z předválečné doby, žádný žvanil, žádný demagog, žádný profesionální politik bez skutečného povolání.“ Píše o něm ovšem také, že to byl skutečný myslitel a poslední opravdový státník své země.

Navazující text o první Československé republice je od Franka Boldta velmi provokativní a čtenáře dokáže i popudit. Jeho hodnocení českého samostatného státu je poměrně ironické, pokud jde o druhého prezidenta Beneše až povýšeně kritické, Němec (nebo, jak o sobě rád říkal, Prušák) vychovaný v poválečném Německu, vystudovaný v 60. letech 20. století v Berlíně, Dublinu i v Praze, hodnotí schopnosti i možnosti Československé republiky nereálně. Výborně se to čte, mnohem lépe než kapitoly ze starších chebských dějin, líčení zapadá do kontextu literárních zpracování z doby 1. republiky. Kdyby je autor, tak dobře znalý české literatury, vzal v potaz, musel by uznat, že z české strany bylo víc kritiky, ironie i nadhledu nad vlastenčícími vítěznými Čechy, než sám je ochoten vidět. Příběh boje o sochu Josefa II. na chebském náměstí je jako vystřižený z Jaroslava Haška, Frank Boldt celou příhodu se sochou císaře, jíž byla uražena a ukradena ruka držící toleranční patent, bere náhle moralisticky smrtelně vážně nikoli jako exces, ale jako výraz české agrese proti Němcům v Chebu.

Němci se v Chebu pochopitelně zpočátku samostatné Československé republiky necítili dobře, jejich projekt provincie Deutsch-Böhmen nevyšel a chování českých příchozích vůči nim bylo přinejmenším podezíravé, někdy jistě i poněkud dobyvačné.

O tom, jak došlo k příklonu sudetských Němců k politice Henleinovy NSDAP, bylo napsáno mnoho knih, i to, že za to obyvatelé Chebska strašlivě zaplatili nejen odsunem, ale už předtím odchodem na frontu a zpustnutím svých hospodářství za války, se snad už také ví. Dokonce už máme i povědomí o zradě, jaké se dopustila československá vláda a politické (zejména levicové) strany na německých antifašistech, naladěných státotvorně pročeskoslovensky. O nacionální dikci Benešových dekretů a bezprávném principu kolektivní viny, ale i o opuštění internacionalismu u českých komunistů se dočteme jinde podrobněji. Frank Boldt ovšem nahlíží na události z perspektivy „dvojího majestátu“ kdysi královského i císařského města, města spíše hraničního než pohraničního, města, které bylo vybudováno jako evropské a stalo se politováníhodnou provincií.

V pasáži věnované období nacismu v Německu a poválečné politiky v Československu zaznívá nejemocionálnější tónina Boldtovy knižní eseje. Jeho upozornění na to, že Hitlerova nacistická diktatura zničila vlastní zemi, německou kulturu, umění, vědu, náboženství i občanské ctnosti je upozorněním na něco, co se zdá evidentní, když to čteme v době, kdy obě země jsou členy EU a momentálně mezi nimi není žádných politických sporů (dokonce i rétoriku příslušníků krajanského sdružení poněkud přehlušila globální problematika hospodářské krize). Je to však důležitá paralela, poctivé zrcadlo: i my, Češi, si přitakáváním totalitární praxi ničíme vlastní kulturu, umění, vědu i náboženství, a česko-německé pohraničí, jehož je Cheb a Chebsko výmluvným příkladem, je toho dokladem a historickou laboratoří, v níž je v koncentrované podobě vidět, co se ovšem dělo po celé zemi.

V poslední části knihy snáší Frank Boldt až drtivou řadu příkladů devastace, popření, potlačení paměti, ztráty duchovních tradic, „vyradýrování“ – jak sám říká – všeho ušlechtilého, co vzniklo. V uhelných jámách mizí Goethova stopa, v hraničním pásmu chebská rustikální tradice, ztrácí se znalost němčiny a zahlazeny jsou i ty stopy židovského obyvatelstva, které přežily nacismus. V tomto smyslu je kniha i svého druhu užitečným průvodcem po městě a regionu, dokonce by nějaká alternativní průvodcovská služba něco takového mohla zavést: prohlídku zplundrovaných hřbitovů, odstřelených kostelů, ukradených pomníků, zbořených veřejných budov a hrázděných statků. S uměleckohistorickým popisem toho, co na jejich místě bylo vystavěno – garáží, zahrádek, paneláků, dolů.

Frank Boldt se v některých věcech mýlí a některé předkládá úmyslně vyostřeně. Jako autor se tím jednak sám poněkud baví a jednak volá po odezvě. Po jeho náhlé a bolestné smrti se oné diskuse chopil Vratislav Vaníček, významný český historik, výhradní autor celého jednoho dílu Velkých dějin Zemí Koruny české a monografií o postavách našich středověkých dějin. Prostřednictvím podrobných poznámek a komentářů vede s autorem někdy polemiku, jindy ho doplňuje, a ještě jindy podává informace, o nichž jako letitý vysokoškolský praktik dobře ví, že je běžný český čtenář nezná. Vaníčkův jazyk je českému čtenáři přístupnější než Boldtův, který je zatížen německými větnými konstrukcemi a někdy exaltovanou dikcí (dokonce možná měl překladatel Vladimír Cinke být k Boldtovu jazyku méně uctivý). Četba knihy není jednoduchá, může však být i docela napínavá, pokud člověk důsledně přelistuje na poznámku. Dostane se začasté do diskuse mezi oběma kolegy, vrstevníky a přáteli, pracujícími k poznání a pojmenování historické zkušenosti každý svými prostředky: Boldt zejména studiem jazyka a jeho proměn a významů na pozadí německé historické zkušenosti, Vaníček historiografickou metodou na pozadí zkušenosti české.

Výběrem výmluvných fotografií a několika zásadními poznámkami k chebským dějinám a reáliím přispěl i Cheban Jaromír Boháč, donedávna ředitel archivu, a Oldřich Kortus na téma valdštejnské.

Boldtův text je v části středověké složitý k pochopení a v pozdějších kapitolách obsahuje kontroverzní názory. Proč by ale Němec, který dobrovolně a z vlastního rozhodnutí přijal české občanství a usadil se v Chebu (ač miloval Prahu, kde studoval i učil a kde mohl rovněž dobře žít), měl psát hladce a obecně přijatelně?


Četba knihy mi dala hodně přemýšlení a v průběhu víkendu se podivuhodně doplňovala se zpravodajstvím o volbách. Jen s jednou věcí nesouhlasím a ta se týká literatury. Frank Boldt razí výraz „pábitelismus“ (který měl být přeložen spíš jako pábitelství) jako pejorativní charakteristiku stavu společnosti, kdy v záplavě slov zaniká smysl činů. Ale to slovo, uvedené do literatury Bohumilem Hrabalem, znamená přece něco jiného. Znamená řečovou akci lidí, kteří si fantazírováním a fabulací pomáhají, aby život byl k přežití. Pábitelství není plané žvanění, je to spontánní básnění, když nic jiného nezbývá. Je to schopnost i toho posledního opovrženého nýmanda cítit se člověkem. Sebevědomý, přece jen jinak kulturně vychovaný Frank Boldt pro tohle neměl mnoho pochopení.

Myslím-li na Franka Boldta, vzpomínám i na jednu svou návštěvu u něj v Chebu 8. května roku 2005. Bylo výročí osvobození (Cheb byl osvobozen 26. dubna, ale mně šlo o konec války). Radnice a domy vedle na náměstí byly jako nějaké hrůzostrašné město potažené černým suknem potaženy červenými prapory s černými hákovými kříži, po ulicích chodili ranění, někteří v nacistických uniformách, mezi tím jezdily vojenské džípy bílou hvězdou. Byla to akce Svazu přátel USA, napodobující bitvu o Cheb v roce 1945, což jsme se dozvěděli, když Frank Boldt rozčileně vletěl na chebskou radnici a dožadoval se vysvětlení a hlavně sundání těch praporů. Lidé v kancelářích zjevně nevěděli, oč tomu rozběsněnému Němci jde – byla to přece jenom hra, taková lidová zábava k oslavám osvobození, přeci. A tehdy jsem pochopila, co lze proti nám Čechům mít. Ne to, že jsme „smějící se bestie“ – tady nebylo nic směšného – ale že nic, ale opravdu nic nebereme doopravdy. A tím pádem ani neděláme pořádně. Což je vidět na naší politice.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.