V Listině práv a svobod naší ústavy je článek, který říká: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Nechci teď zabíhat do diskuse o tom, kolik zákonů si již různí politici i lobbisté ušili na míru. To je věc, o které se často mluví a vypovídá o nedobré situaci, ve které žijeme. Praxe tedy tento článek Listiny bohužel problematizuje. Ale i kdyby těchto deformací nebylo, zaznělo několikrát, že co platí u občana, neplatí pro politika. Tam by se tento článek měl dokonce otočit. Politik by některé věci neměl dělat ani tehdy, když výslovně nejsou zákonem zakázány. Platí-li u běžného občana presumpce neviny, v politice platí, že je-li politik podezřelý za závažného přečinu proti svému mandátu, má odstoupit do vyšetření případu. To, že to tak u nás nechodí, je jedním z důvodů pádu důvěry v politiku i  její jednotlivé aktéry.

V jednom ze sloupků jsem se už věnovala kritice kandidatury starostů do Senátu. Tato praxe se po vzniku strany starostů stala normou i ve Sněmovně. Všichni si pomalu zvykáme na to, že dochází ke kumulaci funkcí a koncentraci moci. Zvykli jsme si, že někdo je současně starostou a senátorem, starostou a poslancem, nebo že někdo, kdo získá mandát poslance, kandiduje posléze do Senátu a v případě, že je zvolen, vzdá se poslaneckého mandátu, což není kumulací funkcí, (protože právě toto je výslovně zakázáno ústavou), ale je to neodpovědné chování vůči voličům, kteří dali danému člověku důvěru ve volbách do jiné komory. Zvykli jsme si. Už nám to ani nepřijde zvláštní. Tento princip však nenápadně bobtná právě proto dál.

V nadcházejících komunálních volbách tak dochází k dalšímu rozpracovávání tohoto úkazu, a tak můžeme s úžasem sledovat, že nejen někteří starostové kandidují do vyšší politiky a svoje funkce si ponechají, ale už i členové Poslanecké sněmovny kandidují navíc ještě do politiky komunální. Tak ministr vnitra Radek John ke své funkci ministra a poslance kandiduje do zastupitelstva Prahy 5 s odůvodněním, že slíbil voličům, že tam zatočí s korupcí, a musí svůj slib dodržet. Nedovedu si představit, jak si Radek John odskakuje z ministerstva vnitra nebo ze schůze vlády nebo ze zasedání Sněmovny, protože má schůzi místního zastupitelstva a potřebuje tam zrovna zabojovat s korupcí. Lze očekávat, že jeho již jednou nabourané auto, když jel urychleně kontrolovat pražské sloupy, za této situace z bouraček už nevyjde.

Dalším takovým příkladem je starostka Prahy 2 Jana Černochová, jejíž plakáty společně s Pavlem Bémem a Davidem Vodrážkou na nás na jaře jukaly z každého rohu a sdělovaly, že jsou tady nové tváře a nová politika. Jana Černochová byla zvolena do Poslanecké sněmovny a stala se dokonce místopředsedkyní ve výboru pro bezpečnost. Jaké je tedy překvapení, když se na nás několik měsíců po svém zvolení a poté, co se ujala svých nových funkcí, směje ze všech rohů a opět se uchází o mandát místní zastupitelky. Možná nechce být přímo starostkou, ale to nic nemění na kumulaci funkcí a nemožnosti časově se věnovat oběma naplno. Vím o těchto dvou příkladech, ale bude jich pravděpodobně víc.

Jak to, že se tomu nikdo nediví? Jak to, že nikdo nekřičí? To už jsme opravdu přivykli všemu? Je opravdu přípustná takováto kumulace funkcí? O nás tedy budou rozhodovat stále stejní lidé. Budou sedět současně ve všech možných zastupitelských orgánech. Jako místní zastupitelé budou rozhodovat v místě o zvyšování nájmů, stavbách, které se množí jako houby po dešti, často bez zákonných povolení, o kácení zeleně a současně tyto praktiky jako zástupci parlamentu schválí v zákonné normy (dost možná ve spolupráci s proslulými místními kmotry). Do toho budou sedět v různých správních radách významných podniků, protože oni jediní mohou hájit zájmy obce nebo státu. V ústavě zákaz přímo není, tak proč bychom se netěšili, když nám Pámbu zdraví dá. Nemáme už Národní frontu, ale máme novou frontu těch, kteří se domnívají, že co není zakázáno, je dovoleno. Myslím, že tvůrce ústavy nenapadlo, že se něco takového bude dít.

Mohu z vlastní zkušenosti bývalé poslankyně potvrdit, že skutečná a poctivá práce poslance znamená ztrátu veškerého času. Každý poslanec pracuje v několika výborech a komisích, musí se připravovat na zasedání Sněmovny, i zasedání příslušných výborů, chystat si řeči, rozumět projednávaným zákonům, v poslaneckých dnech být k dispozici voličům a vyřizovat jejich agendu. A to jsem nebyla členkou žádné strany, takže jsem se nemusela zúčastňovat stranických aktivit, kterých rovněž není málo. Pokud někdo tvrdí, že může souběžně naplňovat mandát v místní i parlamentní politice, pak mohu s plnou odpovědností říct, že svůj mandát nevykonává odpovědně a podle svého nejlepšího svědomí. Obojí je práce na plný úvazek a voliči dávají svůj hlas s tím, že očekávají, že jimi zvolení zastupitelé své pověření berou vážně. O tomto novém moru by měli rozhodnout voliči. Ale možná si i oni myslí, že co není zakázáno, je dovoleno.

A navíc…Už jsme si přece zvykli.