Jedno z prvních referend dne bylo na těchto stránkách věnováno tématu historické paměti. Fiktivní všelidové hlasování uvozoval titulek: „Je třeba vypořádat se s ústavem pro vypořádávání se s minulostí?“ Samotná otázka, zda hlasující souhlasí či nesouhlasí se zrušením Ústavu pro studium totalitních režimů, změnila na manipulativnosti celého tvaru jen málo.

Anna Šabatová v krátkém úvodním stanovisku k otázce napsala, že „instituce, která se zaměřuje na zkoumání minulosti pouze prostřednictvím represe, není pro společnost přínosná“, a měla by tedy být zrušena. Jan Ruml Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) naopak hájil s tím, že posuzování minulosti „skrze svazky Státní bezpečnosti“ je zcela legitimní.

Ani tolikrát proklínaný ÚSTR ovšem nezaměstnává lidi bádající výhradně v materiálech bezpečnostních složek. Mezi tématy odborné práce zaměstnanců ÚSTR najdeme šlechtu v první republice a za protektorátu, ideové střety v meziválečné i poválečné komunistické inteligenci, polskou katolickou církev a hnutí Pražského jara, český film šedesátých let i reformně komunistickou Obrodu. Stejně tak ale platí, že materii vzniklou činností bezpečnostních složek je třeba jako každý archivní materiál přebrat a setřídit. Potřebujeme tedy i přehled o struktuře bezpečnostních složek nebo způsobech, jakými vedly svou archivní agendu.

Ničemu nepomůže, když budeme dštít na ÚSTR oheň a síru a brát jako kamarády jeho zaměstnance, kteří z něj odejdou anebo jsou odejiti. Takto Petr Uhl svého času ocenil práci Petra Blažka a Tomáše Bursíka na výstavě o Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a gros kritiky nasměroval na osobu ředitele ÚSTR Pavla Žáčka.

Tím spíše ale platí, že se česká demokratická levice neobejde bez formulace společného stanoviska nejen k materiálům bezpečnostních složek, ale k československým poválečným dějinám jako celku.

Širší kontext tématu ve svém článku Minulost až příliš snadná zbytečně pominul Petr Pospíchal. V jednom místě svého komentáře vyjmenoval několik afér z posledního roku, které spojuje téma „StB“ a zeptal se: „Byla vůbec jiná minulost než minulost sestavená z agentů, donašečů, obětí, prokurátorů či opozdile prozřelých někdejších mladíků? Není snad minulost mnohem komplikovanější a barevnější…“ Společně si můžeme odpovědět, že samozřejmě byla. A doplnit, že není žádný problém rovnou o tomto širším a barvitějším kontextu dějin hovořit. Mimo platformu ÚSTR existuje několik etablovaných časopisů a edic vydávajících historické práce, ze kterých by stačilo citovat.

A bylo by otázkou na Petra Pospíchala jakožto bývalého předsedu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání anebo jiného novináře, proč ve chvíli, kdy valná část historiografické produkce zaměřené na moderní dějiny materiály StB ani jen nevyužívá, je pozornost médií, jak se zdá, koncentrována právě na ně.

A přesněji, proč je koncentrována jakoby jen na asi dvě stě stran „seznamů“. „Žáčkovy seznamy,“ uzavřel svůj text Petr Pospíchal, „nám (…) nepomohou. Jistě, i ty seznamy jsou částí minulosti, ale máme právo je odmítnout, jestliže je neprovází zodpovědná a zásadní diskuse o tom, jak se tehdy spoluvytvářel dnešek.“

Až na první větu souhlasím. Nejde ale o seznamy „Žáčkovy“, ještě tak možná o seznamy „Cibulkovy“, ale především o „Seznam evidovaných osob, zveřejněný podle § 7 zákona číslo 107/2002 Sb. vedených v registračních protokolech StB“ — dokument povýtce úřední, oficiální a bez interpretační ambice jdoucí za rámec výčtu. Co s tím výčtem uděláme — zda z něj vylosovaná jména budeme s výskotem tisknout na titulních stranách novin, anebo se seznámíme s matérií a začneme ji historicky a bez nároku na senzaci popisovat, záleží na nás. Síla argumentace demokratické levice se bude odvíjet od schopnosti najít shodu na co možná nejširším společném stanovisku ke způsobu bádání o minulém režimu.

Zcela souhlasím s Jiřím Sukem, když píše, že „prameny máme k dispozici dávno“, takže „není třeba čekat, až bude každý dokument digitalizován“, a že nám „chybí invence, trpělivost, vhled“. Vyjmout nelze žádný z našich hlavních společenských proudů. Zejména pro demokratickou levici pak platí: pokud jsou archivní materiály z let minulého režimu volně přístupné, nelze tvrdit, že ony přece neměly být. Je třeba hledat shodu na tom, jak s nimi pracovat.