S Jerichem, jedním z nejstarších měst vůbec, se pojí legendární starozákonní příběh o izraelském obléhání, při kterém padly hradby města v důsledku troubení Jozuových trubačů a křiku obléhatelů (Jozue 6,1-27). Vlastně to nebylo dobývání, ale bohoslužebný rituál, hradby padly, protože na straně vítězů byl Bůh, říká bible (netvrdí samozřejmě, že Bůh je vždycky na straně vítězů, to tvrdí vítězové).

Vykopávky ovšem ukázaly, že mohutné jerišské hradby už byly v době příchodu Izraelců do země zbořené a i jinak bylo obsazování země zaslíbené zřejmě pozvolnější a méně krvavé, než nám líčí kniha Jozue nebo než by se líbilo vojenským pánům, kteří vyvíjejí akustické zbraně, nebo těm, kdo rádi staví zdi mezi lidmi.

Rozhodně se ale jedná o inspirativní příběh o pomíjivosti zdí. I v mnoha jiných případech se totiž ukázalo, že zdi řeší problém bezpečnosti jen v omezené míře — poskytují zpravidla jen dočasnou ochranu, dávají falešný pocit jistoty, podporují schematickou představu skutečnosti, spotřebují příliš mnoho úsilí, které by se možná dalo využít lépe.

Kafkova povídka Při stavbě čínské zdi propojuje motiv obranné zdi na ochranu před „národy ze severu“ a hrůzami, „jichž se podle své přirozenosti dopouštějí“ se stavbou babylonské věže. Oba podniky jsou neuskutečnitelné, ztroskotávají na „slabosti základů“... „Lidská bytost, ve své podstatě lehkovážná, od přirozenosti poletavý prach, nesnáší spoutání; jestliže se spoutá sama, brzy začne šíleně lomcovat svými pouty a rozmetá zeď, řetězy i sebe samu do všech končin vesmíru.“ (Franz Kafka, Popis jednoho zápasu, Odeon, Praha 1968, s. 116).

Velká čínská zeď je prý jediná lidská stavba, která je viditelná z vesmíru, alespoň snad z oběžné dráhy, a dařilo se jí omezovat menší lokální nájezdy, ale skutečné ohrožení ze strany Čingischánova vojska neodvrátila.