Úderné myšlenky

Ondřej Vaculík

Příčinou ekonomických problémů České republiky není příliš štědrý sociální systém. Je tomu právě naopak: stav národního hospodářství klade stále větší požadavky na státní sociální síť.

Úderné myšlenky, rázné formulace, krátké věty. Forma, do níž se mladým novinářům nejlépe vtěsnává zloba na to, co nám to socan dělá, co ten hrozný Paroubek a jak je ODS neschopná. Fischerova vláda nám konečně chtěla ozdravit ekonomiku a socan populisticky všechno zkazil.

Proti takové dikci protestuji: Potřeby společnosti jsou rovnou zaměňovány za populismus a Janotovo vládní účetnictví považováno za ekonomii. Zvyšování sociálních požadavků není otázkou té takzvané politické rétoriky, ale určitým stavem společnosti.

Mladý novinář Petr Kamberský v LN ze 16. 12. napsal: „Beze vší pochyby jsme v národohospodářském maléru. Jsme v něm od té doby, co vlády Václava Klause prosadily velkorysou sociální síť a českou cestu privatizace.“ Nejde o polemiku s Kamberským, který dále poměrně výstižně popisuje situaci ODS, ale o určitý obecněji sdílený názor zejména mladších (a vzdělanějších) lidí, jenž Kamberského věta představuje, a to omyl, že naše údajně zbytnělá sociální síť je spoluviníkem našeho „národohospodářského maléru“. Ve skutečnosti je to obráceně: národohospodářský malér klade stále větší požadavky na státní sociální síť (a to vskutku už od Klausových vlád). Čili ani jejím účetnickým seškrtáváním se ze žádného maléru nedostaneme, spíše jen jeho důsledky výrazněji přeneseme na určitou skupinu sociálně slabších obyvatel. Je to správné? — (Možná z účetnického hlediska.) A uvědomuje si to nejen Jiří Paroubek.

Úspěšní mladí lidé mají sklony soudit společnost podle svých zkušeností: při vzdělávání museli uplatnit své schopnosti a vůli, museli obstát ve výběrových řízeních a projevit pracovitost — aby se například mohli stát redaktory LN. Jejich společenské uplatnění je zasloužené a jim se zdá, že tak by se měl činit každý, když to oni zvládli.

Z jejich hlediska pak každá sociální síť — vyjma té pro nejpotřebnější — je opravdu zbytnělá. Avšak odpovídá tomu náš trh práce, který tím, jak se stále více soustřeďuje na elity, zhoršuje uplatnění „obyčejných“ lidí?

Ne všichni jsme nadaní, pronikavě inteligentní a šikovní. Rodí se děti — a s tím žádný pravicový politik ani novinář nic neudělá — které jsou v životě schopny zvládnout pouze velmi obyčejnou, manuální práci. Trh manuální práce je u nás — s prominutím — „nastaven“ pro pilné lidi z chudých, ba velice nuzných poměrů, kteří jsou zaměstnavateli vděčni takříkajíc za každou kačku. Mnozí z nich k nám přišli z jiných krajin a dostali tak úžasnou možnost konečně svou chudobu přemoci.

Váží si každé práce i každého, kdo jim takovou příležitost dal. Pak jsou tady mladí lidé ze slušně situovaných rodin, kteří se třebas i vyučili nějakému stavebnímu řemeslu, a ti pochopitelně „ukrajinské podmínky“ na stavbách přijmout nechtějí. A vskutku, proč by se měli tak katovat? Když většina lidí si vydělává peníze třeskutě pohodlněji?

Zůstávají doma na obtíž rodičům a padají do sociální sítě. To jsou ovšem jen krajní případy. Ty obvyklejší známe všichni — vytěsňování starších pracovníků a žen pod záminkou úspor a reorganizací, restrukturalizací, optimalizací, konsolidací a normalizací, které stejně k žádným lepším hospodářským výsledkům, natož kvalitě nevedou, pouze k další zátěži sociální sítě.

Protože v ekonomii jsem poměrně laik, o to lépe se mně vymýšlejí různé ekonomické poučky. I dnes mám jednu na skladě: Víte, jaký je rozdíl mezi státním ekonomem a státním účetním? Ekonom se snaží vytvářet podmínky pro další pracovní místa s vizí, jaký užitek to v budoucnu hospodářství přinese, státní účetní se je naopak snaží redukovat, aby ušetřil, do večera zalepil deficit a klapla mu uzávěrka.

Začínáme žít v účetním státě a Jiří Paroubek si to správně uvědomuje. Bohužel ani on neví, jak se z účetního opilého státní mocí, jenž po volbách, po uzávěrce, bude muset rozdat státní pokladnu svým voličům, stane národohospodářem. Tím se prostě „voni nahoře nezabejvaj“. A že Paroubek vyhraje, je dosti nasnadě — jen zkuste, mladí novináři, proniknout od počítačů hlouběji do života společnosti.