Je poněkud nadbytečné na tomto místě konstatovat, že i ten, kdo nevhodí hlasovací lístek do volební urny, de facto volí. Jen si nevybral koho. Je mu to jedno nebo nikomu nevěří nebo je mu všechno lhostejné, protože všechno je jen podvod na voliče a ti nahoře si stejně udělají, co budou chtít? Každý to má asi trochu jinak, nicméně atmosféra nedůvěry v demokratické volby je všudypřítomná.

V listopadu 1989 nám jako zázrak připadalo pouhé vynětí vedoucí úlohy komunistické strany z československé ústavy. Jak by měly vypadat případné „svobodné“ volby, o tom jistě někteří představu měli. Jak k nim dospět, jak umožnit soutěž politických stran, které ještě ani neexistovaly, jaký uplatnit volební systém, to vše bylo zahaleno mlhou nejasností, neznalostí, nezkušeností. Kombinovanou s nemožností vyrovnat se důstojně se vším, co nás až do onoho listopadu provázelo. Tedy mimo jiné i s tím, jak přistupovat k lidem, kteří se zaprodali komunistickému režimu a stali se členy „partaje“ či dokonce tím, že udávali své bližní. A jak se vyrovnat sami se sebou.

Je to otřepaná úvaha, nicméně mi v tuto chvíli připadá natolik příhodná pro dokreslení předvolební atmosféry, že ji zmíním. Dokud v této zemi nebyly „svobodné“ volby, dokud se volila komunisty pečlivě předpřipravená kandidátka Národní fronty obsazená bezpečně prokádrovanými, hlasovací lístky přišel před zraky volební komise, kdepak někde za plentou, vhodit téměř každý. Bylo lidem jedno, koho volí? Že si ti nahoře stejně udělají, co budou chtít? Že je to prostě takhle nastavené, tak se to dělá, dělají to tak všichni a jinak by to sice být mohlo, ale …

Říkává se, že se lidé báli trestu, když nepřijdou k volbám. Ten strach byl pochopitelný, byl však opodstatněný? Jistě, byly doby postihů, postihů krutých. Mnozí přišli o svá zaměstnání, z vysokoškolských učitelů, vědců, spisovatelů se stali kotelníci, dělníci i političtí vězni. Jejich děti nesměly studovat a už jako malé byly ve školách vystaveny posměchu, že mají tatínka kriminálníka.

Po nadechnutí v šedesátých letech společnost ztratila jako celek v období let sedmdesátých sebedůvěru a přestala si pěstovat naději a obyčejnou občanskou statečnost. O politice se mluvilo jinak doma, jinak v hospodě a jinak na veřejnosti. Pokračovalo to i v letech osmdesátých, setrvačností, pohodlností, návykem, obavami. Odpůrci tohoto stavu byli v očích mnohých podivíny, snílky, hazardéry. Jistě byli tací, kdož věřili, že jsou to ztroskotanci a zkrachovalci.

Bylo to nutné? Straně a vládě se podařilo vyvolat dojem, že ano. Lidé měli jakýsi neuchopitelný druh strachu a zvláštní důvody pro apatický postoj i pro nutnost dostavit se k volbám. Věřili, že se jim může „něco“ stát. Ono „něco“ bylo pro každého trochu jiné, ale fungovalo to bezvadně. Volilo 99, něco procent občanů. Ano, jsou to notoricky známé věci. Přesto myslím, že by se v předvolebním týdnu měly připomenout.

Znovu je v naší zemi atmosféra obav a pocitů, že volit nemá cenu, že si ti nahoře stejně udělají, co budou chtít. Bezohledné reformy a škrty obírají mnohé o základní životní jistoty. Tehdejší stádnost se přetvořila do nové podoby. Nechali jsme se nachytat na konzum a přijali zbožštění HDP coby správného ukazatele životní úrovně. Hypermarkety, zábavní centra, přiboudlé televizní seriály a televizní šou. Stádnost je cítit i v postojích k menšinám a slabším a zranitelnějším. Nechceme bezdomovce, nechceme povaleče, nechceme cikány.

Pravicový volič považuje za správné podpořit jen ty, co přispívají do státního rozpočtu a ukázat prstem na takové, co na něm podle jejich mínění jen parazitují. Levicový volič se za svůj postoj většinou stydí, stal se totiž vysmívaným otloukáním mediálního prostoru. Pravicové mládí nás upozornilo, že levice je dobrá leda k utírání zadku.

Trošku jako zjevení působí v této atmosféře klip mladého libereckého rapera Jonáše Červinky, který nejenže se za levicové preference nestydí, ale hrdě o nich v předvolebním čase zpívá nám všem. Naboural obraz pravicového mládí i charakter xenofobní volební kampaně způsobem nevídaným. V dnešním vydání Deníku Referendum k tomu říká: „Stýkám se s lidmi, kteří by levici podporovali, ale zatím to vždycky končí u nějakých kavárenských hovorů.“

Toto zamyšlení provází věta, kterou dnes můžeme uslyšet téměř všude: Ti nahoře si stejně udělají, co budou chtít. Pozvedne úctyhodný počin Jonáše Červinky sebevědomí levice a jejích voličů? Je ještě čas? V Senátu půjde o mnohé…Šiřme poselství rapera Lipa!