O šetření, o státním rozpočtu, o ekonomických záměrech současné české vlády by se dala napsat řada vtipných anebo smutných glos. Omezím se ale tentokrát na jeden jediný, velice úzce vymezený, o to však komplikovanější problém, kterým je rušení zastupitelských úřadů České republiky v zahraničí.

K nízké kultuře veřejné rozpravy v naší zemi patří krátká paměť a neznalost souvislostí, proto je také možné plánovat a činit zásadní zásahy do státních struktur bez jakéhokoliv odporu veřejnosti, bez poctivé novinářské oponentury, bez průvodní rozvahy strategického rázu, která by nastínila možný vývoj v dalších letech.

Veřejné rozpravě, a ovšemže i správcům státu jako osobám, také chybí cit pro správný poměr věcí, pro jejich důležitost, pro jejich váhu v rámci správy státu, pro jejich nezbytnost. Plánovaný státní rozpočet na příští rok poskytuje řadu dobrých témat k takovému zamyšlení, šetření rušením ambasád je jen jedním z témat, na nichž lze krátkozrakost takového přístupu snadno ukázat.

Zrušili jsme už asi pětinu velvyslanectví

Plánované zrušení několika zastupitelských úřadů ohlášené v minulých týdnech ministrem zahraničí vypadá celkem nevinně. Jaký by také běžný občan mohl mít názor na otázku, zda má mít naše země diplomatické zastoupení v Kostarice, Kongu, Keni, Jemenu, Venezuele a v indické Bombaji?

Jenže ono to není zdaleka všechno, předchozí vláda téměř bez pozornosti sdělovacích prostředků rozhodla o zrušení konzulátů v Sydney a v Sao Paulu (nakonec se zdá, že ani jeden zrušen nebude), velvyslanectví v Kolumbii a v Angole. A jako odvetný krok za zavedení víz ze strany Kanady byl zrušen generální konzulát v Montrealu.

V období předchozího ministrování Karla Schwarzenberga bylo také tiše a bez velkých komentářů zrušeno několik velvyslanectví — v Zimbabwe, v Uruguayi a dále ještě generálních konzulátů v Kapském Městě a v Katowicích.

Také někdejší ministr Cyril Svoboda nechal zrušit několik zastupitelských úřadů. V posledních letech se ale také ambasády zřizovaly — v Moldávii, v Makedonii, v Ázerbájdžánu.

Během posledních osmi let Česká republika zrušila téměř jednu pětinu zastupitelských úřadů. Co chceme? Budeme rušit dál? Budeme rušit všechny? V jedné z internetových diskusí pod článkem o rušení ambasád se jeden takový mudrc z lidu ozval — ambasády prý vymysleli rozhazovační levičáci, pracují na nich samí vyžírkové a nepotřebujeme je vůbec. Óoo!

Otázka po optimální síti zastupitelství je strategická, nikoliv úzce politická. Jsme malá země, říkají jedni, proto bychom měli mít skromné zahraniční zastoupení. Jsme malá země, říkají jiní, proto bychom měli mít hojné zastoupení v zahraničí, abychom mohli své zájmy účinněji hájit.

Nezměrné ztráty, titěrné úspory

Pravda hořká ovšem je, že český stát musí nejprve vědět, jaké zájmy vůbec má, aby se mohl rozhodovat, jak je bude hájit. Proto jsou dnes všechny úvahy na toto téma vlastně tak trochu zbytečné, za dvacet let se v této strategické otázce žádné jasno jaksi nerýsuje. Názor mám, ale to je na jiný článek.

Mělo by proto platit, že není-li žádný opravdu silný, zásadní důvod, do sítě ambasád by se zasahovat nemělo. V diplomacii jde vždycky o vliv, kontakty a pověst, a když se z nějaké země s diplomatickým zastoupením odchází, vždycky to znamená ztrátu především v těchto finančně neměřitelných parametrech.

Pokud jde o parametry měřitelné, považuji je za zcela podružné, ale protože se finanční hledisko vydává za zásadní, můžeme si udělat alespoň základní představu. Jako příklad si vezměme velvyslanectví v Nairobi, hlavním městě Keni. Má pět vyslaných pracovníků, takže předpokládejme, že jejich životní partneři zastávají na úřadě ještě alespoň dvě, ale spíše tři pracovní místa — účetní, pokladní, domovník.

Nedávno zrekonstruovaná budova je ve vlastnictví českého státu a sama se o sebe nepostará, funkce domovníka tedy jednu pracovní sílu nepochybně vytíží, a taková funkce nemůže být svěřena místní pracovní síle. K tomu přičtěme několik místních pracovních sil, úsporně předpokládejme, že řidič je místní pracovník.

Odhadněme tedy, že na mzdách bude ročně ušetřeno řekněme čtyři a půl milionu korun, ale v realitě je to jen účetní fikce, protože většinu či alespoň část ušetřených pracovníků bude třeba platit i nadále, i když značně nižšími platy v ústředí.

Na provozním rozpočtu může být ušetřeno něco okolo čtyř až pěti milionů korun. Ale i to je jen fikce, protože položka, která váže finance v objemu odpovídajícím třiceti až padesáti letům provozu úřadu, je budova, v minulých letech zrekonstruovaná nákladem přibližně osmdesáti milionů korun, její účetní hodnota proto musí být ještě vyšší, jistě přes sto milionů.

Takovou budovu je možné prodat, ale to může být velice složité, zvláště když nejprve oznámíme, že velvyslanectví rušíme, čímž současně oznamujeme, že pro budovu nemáme nadále žádné rozumné využití. Cena takové budovy zřejmě nebude stoupat.

Samotný proces likvidace velvyslanectví je také finančně dost nákladný, a pokud likvidátor opravdu likvidovat umí, dokáže tento proces i bez přehnané zlomyslnosti protahovat tak dlouho, až už šetření zase dávno nebude v módě a velvyslanectví se v Nairobi bude zase otevírat, aniž by likvidátorovi kdokoliv mohl cokoliv vytknout.

Ostatně, zkuste rozprodávat movitý i nemovitý majetek, automobily, vnitřní zařízení, drobné předměty a tak dále, a to všechno v Nairobi; jistě to není snadný a rychlý úkol, k tomu přičtěte vypořádávání právních závazků, dobíhání dříve uzavřených smluv, potýkání se s místním katastrem nemovitostí, dodavateli energií, s různými místními předpisy, které se mohou jevit českému ministerstvu financí, případně Nejvyššímu kontrolnímu úřadu málo pochopitelné, ale to je tak všechno, co s nimi může dělat.

Je třeba také dodat, že zdaleka ne všechny budovy zastupitelských úřadů jsou ve vlastnictví českého státu, u budov či prostor v pronájmu je možné z dané země odejít snáze, i když přesto jde o proces zdlouhavý a komplikovaný. Ani z lokalit, v nichž nemá náš stát budovu ve vlastnictví, se neodchází — myšleno čistě technicky — nijak snadno.

Uzavření pěti zastupitelských úřadů může tak státnímu rozpočtu přinést úsporu nejvýše okolo třiceti milionů korun, reálně, započteme-li všechny důsledky takového rozhodnutí, to však bude spíše méně, možná ani ne dvacet milionů. S danými zeměmi budou totiž muset pověřené zastupitelské úřady v okolních zemích řešit veškerou diplomatickou agendu na dálku, diplomaté tam budou muset zajíždět, a proto v některých případech budou takové okolní úřady muset být personálně posílené, aby takový nárůst agendy zvládly.

Stonásobek uvedené sumy, tedy téměř tři miliardy korun, stály v loňském roce zahraniční vojenské mise.

Anebo pár desítek metrů dálnic

Finanční úspora je tedy zcela zanedbatelná, nevýznamná, ba až pomíjivá, rovnající se — v přirovnání poněkud přízemnějším — desítkám metrů dálničních staveb. V tomto příměru je ovšem symboliky víc než dost.

Stát, který neumí tyto dvě veličiny porovnat, upadá v oprávněné podezření, že neumí adekvátně porovnat ani žádné jiné parametry rozpočtu; že je šetření jenom kampaní podobnou boji o zrno před dvaceti třiceti lety, je zcela zřejmé. Pokud jde o diplomacii, ona si chvíli počká, byť se to neobejde bez vážných a obtížně léčitelných škod.

Za pár let, možná ještě v tomto volebním období, se zase rozpočet ministerstva zahraničí zvýší. I kdyby šlo o sumu nepatrnou a pro celkovou skladbu státního rozpočtu zcela zanedbatelnou, navýšení o takových tři sta až pět set metrů dálnice by už českému státu umožnilo kvalitní zahraničněpolitickou agendu v Africe a v dalších regionech třetího světa, z nichž nyní tak krátkozrace odcházíme.

Budovy se dají koupit, nábytek vyrobit a dovézt, pro ostatní se zajde do obchodu. Ale kvalitní diplomaty znalé jazyka, reálií, diplomaty s dlouholetými osobními i pracovními vztahy v jednotlivých regionech světa jen tak nekoupíme.