Jednou z doprovodných akcí letošního Ekofilmu byla panelová diskuse o ekologii, ekonomii a etice. Na pozvání geobotanika Pavla Kováře usedli v pátek 8. října odpoledne do panelu v českokrumlovské Prelatuře ekonom Josef Seják, filosof a biolog Stanislav Komárek a režisér Tomáš Škrdlant. Diskuse se složitě větvila a dotkla se mnoha dílčích témat.

Docent Josef Seják vidí ve vztahu člověka a přírody systémový problém. Ve společenském a hospodářském uspořádání zhruba od počátku průmyslové revoluce je zvýhodňováno sobectví víc než kdykoliv předtím. Příroda a přírodní vývoj by neměl inspirovat k sociálnímu darwinismu, naopak existuje i mnoho příkladů spolupráce a symbiózy. Vegetace má hlavní podíl na tom, jak se liší například klima na Zemi a na Měsíci.

Význam některých ekosystémových služeb je podle Sejáka poněkud zastřen, například zhoršující se produkční vlastnosti zemědělské půdy jsou nahrazovány velkými energetickými vnosy především na bázi fosilních paliv. Jednou z cest k podstatné nápravě je i ekonomické hodnocení ekosystémových služeb.

Sejákův tým zpracovává příslušnou metodiku jako jakýsi překlad přírodních hodnot do ekonomického jazyka. Jen tři hlavní služby, tj. uvolňování kyslíku, klimatizace a oběh vody, které poskytuje jeden čtvereční metr listnatého lesa v mírném pásmu, mají hodnotu asi 4 000 korun ročně. „Snažíme se tyto výpočty stále vylepšovat a zpřesňovat,” řekl Josef Seják, „ale v obecné rovině stejně tržní ekonomika nemůže být cílem sama o sobě, ale jen nástrojem k dosažení demokraticky stanovených politických cílů.” Perspektivní je například výrobní demokracie — družstevnictví. „Inspirací může být dnes už mezinárodní mondragonská družstevní skupina, kromě jiného výrobce domácích spotřebičů značky Fagor,“ uzavřel Josef Seják.

Profesor Stanislav Komárek připomněl, že učení švýcarského biologa a filosofa Adolfa Portmanna o „sebevyjadřování“ živých organismů představuje určitou teoretickou oporu pro vlastní vnitřní hodnotu přírody. Mezi ochranáři však není příliš známé, natož populární.

„Kulturně-antropologické zkoumání ukazuje, že světově naprosto nejúspěšnějším náboženstvím je kult růstu,“ řekl Komárek. Toto náboženství organicky navázalo na vzývání pokroku, populární zejména v 19. století. Rychlost proměn společnosti je podle Komárka v současné době větší než kdykoliv předtím, což kromě jiného oslabuje mezigenerační vazby. Staří lidé už mladým nemohou předávat tolik užitečných rad pro orientaci ve světě ani pro praktický život jako dřív.

„Nutno přiznat, že idylické to nebylo nikdy,“ dodal Stanislav Komárek, „ale v současné době se společnost prostě rozpadá." Skupin, které se naopak pokoušejí o obnovu tradičního komunitního života a obvykle i o samozásobitelství, je podle Komárka málo, jsou jen malé a hlavně nezvládají vlastní reprodukci — vesměs nejsou dlouhodobě udržitelné.

Režisér Tomáš Škrdlant, kromě jiného autor ekofilmového snímku Lokální, nebo globální?, zastával spíše umírněné názory. Vývoj společnosti je podle něj sice klikatý a nerovnoměrný, ale určitě ne k horšímu. Sociální nůžky nejsou nijak hrozivě rozevřené a v Česku existuje silná střední vrstva. „Údajný rozpad společnosti je možná spíše restrukturalizací,“ nabídl Tomáš Škrdlant alternativní pohled, „třeba jen odumírá to, co se přežilo.“ Na jiném místě rozpravy upozornil na asymetrii, když první přikázání křesťanského desatera — Cti otce svého a matku svou — nemá v Bibli ani v jiných posvátných textech obdobu o vztahu rodičů k dětem.

Profesor Pavel Kovář především kladl ostatním diskutujícím otázky, ale občas také pro zpestření uváděl různé relevantní vlastní zkušenosti. Ty se týkaly například biologické rozmanitosti člověkem vytvořených ekosystémů, konkrétně krkonošských květnatých luk nebo jihočeské kulturní krajiny. Anebo drobných reálných úspěchů občanského odporu, jehož úspěšnost byla tématem všeobecné diskuse v závěru. Nedávno konkrétně přispěl např. k záchraně historické budovy nádraží v Ústí nad Orlicí i některých přírodních lokalit.

Pavel Kovář také popsal jeden málo známý příklad nepříliš šťastných důsledků současného fotovoltaického boomu. Společnost ČEZ si včas zajistila perspektivu vybudování jednoho ze solárních parků v prostoru někdejších rudních odkališť ve Chvaleticích. Lokalita je po víc než třicetiletém výzkumném sledování od ukončení provozu odkališť dobře prozkoumána a dokládá, jak síly přírody dokážou spontánně a zcela zdarma vegetační kolonizací nehostinný substrát oživit — k dotvoření obnovy by stačila jen umírněná lidská asistence.

„Josef Vavroušek hojně stimuloval debaty o hodnotových systémech a morální ekologii,“ připomněl Pavel Kovář, „ale v novém tisíciletí jako by zájem o to opadal, a to nejen u nás, ale přinejmenším v celoevropské dimenzi.“

Připomněl také různé inspirativní tradice, jaké představují například myšlenky sv. Františka z Assissi nebo Petrarkův první známý výstup na horu, konkrétně Mont Ventoux, jen pro potěšení, a ne z praktických důvodů. „Klíčovým konceptem a pilířem jakékoliv etiky je odpovědnost,“ řekl dále Pavel Kovář, „ale pro někoho může být těžké nést odpovědnost za přírodu, pokud motivace k tomu nevyvěrá z religiozity nebo personálního etického imperativu.“

Pavel Kovář litoval, že se nepodařilo zajistit účast dříve ohlášených, Daniela Kroupy a Jana Sokola. „Jejich odbornost by byla velmi vhodně doplnila kvalifikaci ostatních panelistů,“ uvedl Kovář, „ale snad nejvíc mohli do naší debaty přispět svou konkrétní politickou zkušeností. Doufám, že budou nějaké další příležitosti diskutovat s nimi o ekologii, ekonomii i etice.“