Letos máme dle vyhlášení Evropské komise bojovat proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Ve vyhlášení se píše: „Evropský rok 2010 je především informační a osvětovou kampaní, jejímž cílem je celospolečensky upozornit na problém chudoby a sociálního vyloučení, zvýšit povědomí o tomto tématu mezi širokou veřejností, vládami jednotlivých členských států, místní a regionální samosprávou, vyzdvihnout myšlenku přijetí individuální odpovědnosti a přispět k bourání stereotypů v nahlížení na sociálně vyloučené osoby. Evropský rok chce podpořit soudržnější společnost, která rozvíjí kvalitu života, společenský blahobyt a rovné příležitosti pro všechny. Zároveň je zopakováním politického závazku Evropské unie a členských států zásadním způsobem pokročit v oblasti vymýcení chudoby a sociálního vyloučení.“

Stalo se běžným trendem moderní společnosti pokládat rovnítko mezi chudobu a sociální vyloučení. Nebo přinejmenším považovat sociální vyloučení za následek chudoby, tedy považovat chudobu za příčinu sociálního vyloučení. Nechci polemizovat, že to tak nemůže být, ale vadí mi určitý formalismus, se kterým se tak automaticky děje, aniž by pojmy chudoba a sociální vyloučení byly jasně vymezeny. Obávám se, že kvůli tomu tu dochází k podivnému matení pojmů, a tudíž vytváření názorových stereotypů.

Chudoba se vymezuje pouze ekonomicky, za chudé se většinou označují ti, kdo nemají dostatek hmotných statků či financí, aby mohli žít tak jako většinový průměr. O těchto lidech se mluví jako o sociálně slabých, a kdo je slabý, ten se těžko brání čemukoliv. Je to tedy chudák, který potřebuje pomoc, aby nebyl vyloučen ze společnosti. Z jaké společnosti? Logicky si vysvětluji: ze společnosti, která staví na dostatku hmotných statků či financí.

Kdo tedy v této souvislosti je sociálně slabý? Novozákonní biblický příběh vypráví o chudé vdově, která dala víc než všichni ostatní. Jednalo se o chrámovou sbírku. Ač byla „ekonomicky slabá“, vymezila se běžnému klišé, že musí být nutně sociálně slabá. Po dalších příkladech nemusíme pátrat v minulosti, stačí se porozhlédnout v běžném životě a najdeme mnoho příkladů nejen v zemích, kde je životní úroveň podle našich kritérií nízká, tam se kupodivu s onou „sociální soudržností“ běžně setkáte.

Sociálně slabými se nestáváme chudobou, koneckonců „sytý hladovému nevěří“. Lidová rčení se stejným významem pouze vyjádřená jiným příměrem najdete v dalších jazycích. Kdybych chtěla na základě tohoto lidového rčení postupovat podle stejného klišé jako se děje v případě „chudých“, pak bychom mohli říkat, že právě všichni bohatí jsou sociálně slabí, protože se vůči chudým chovají asociálně. Je jasné, že ani v tomto případě nelze takto uvažovat. Sociální slabost či sociální vyspělost není projevem dostatku či nedostatku, ale životní hodnotou, ke které se buď přihlásíme a ve svém životě ji naplňujeme, nebo nám taková hodnota chybí.

Ve zmíněném vyhlášení se rovněž píše o kampani, která „osobám, kterých se problém chudoby a sociálního vyloučení přímo dotýká, přináší lepší informace o jejich právech“. Pokud vnímáme, že chudoba a sociální vyloučení se týká nás všech, pak je to v pořádku. Jen o našich právech toho zatím moc neslyším. A navíc bych také ráda slyšela o našich povinnostech. Jakmile se práva vydělují od povinností, tedy zodpovědnosti, systém se snadno zbortí.

Škoda, že Evropská komise nevyhlásila Evropský rok soudržnosti společnosti a nezaměřila se na kampaň, která by nás upozorňovala na naše práva a povinnosti v rodině, v komunitě, ve státu i celé Evropě. Možná bychom sami sebe tolik nevylučovali ze společenských problémů.