V poslední době se objevily v novinách výroky některých kulturních činitelů, kteří se nejenom smířili s úspornými opatřeními a sníženími rozpočtu, ale dokonce je vítají. Měl-li bych jejich argumenty zobecnit a zjednodušit, pak v podstatě vyjadřují, že méně peněz je také méně starostí, méně se opotřebovává kalkulačka i účetní, která může být čtvrtúvazkem také produkční, a tím, že se méně produkuje, může zase produkční nahradit půlúvazkem hospodářku a tu lze úplně propustit, vždyť se tam, jak vidno, polovinou pracovní doby stejně válela. Ušetří se za elektřinu, snížením počtu představení v divadlech se také méně opotřebují sedadla, klesne spotřeba vody na záchodech, natahá se méně bláta. Za méně bláta menší plat uklízečce atd. Snížením počtu nových inscenací budou mít herci možnost více zkoušet, čímž dojde k celkovému zkvalitnění divadelní produkce, což divák jistě ocení, takže menší počet divadelních představení přinese více obsazených sedadel. Méně stresu, více soustředění, větší pohoda, lepší nálada.

Když to člověk čte, musí se divit, za čím jsme se tak hnali? Proč nás šéfové furt jaksi motivovali (nebo co nám to dělali) k vyšším výkonům, když výkony nižší jsou výhodnější nejen ekonomicky, ale dokonce společnosti prospívají. No jasně: za málo peněz méně muziky, tedy méně randálu, více levnějšího a blahodárnějšího ticha. A toho, co zůstane znít, si budeme více vážit, i když to bude jen taková (od)dechovka.

Proč ne. Zní to rozumě. Ale: To je stav, který si už „vychutnala“ průmyslová odvětví, když do jejich výrobních hal a zejména skladů vstoupila krize. Tehdy vrchní strojník rovněž přibrzdil otáčky továrních kol, ba některá zastavil. Ekonomům ubylo práce, ušetřila se energie, v některých halách se ani nemuselo topit. Přetížení manažeři si trochu vydechli, „topmanažeři“ odjeli na lyžovačku do Alp. Na mnohé služební cesty se už ani nemuselo jet, protože přestal být nejen důvod, ale už nebylo ani kam. Prodejem služebního auta se dorovnaly manažerské odměny. K úlevě životního prostředí některá výroba zanikla úplně. Snížila se také spotřeba — mohli bychom se radovat. Přesto se nikdo neradoval, protože přibývalo nezaměstnaných, chudoba chudých se ještě prohlubovala.

Jinak řečeno: úspornými opatřeními, škrtáním v rozpočtech ekonomové vnášejí do oblasti kultury krizi. Možná jim jde o pomyslnou spravedlnost, nevím. Pravda je, že kultuře se krize výroby více méně vyhnula, nebo její důsledky nebyly tak zjevné, protože lidé propuštění a nezaměstnaní povětšině nebyli ani příjemci kulturních statků.

Přiznejme, že kulturní činění má v mnohých ohledech až průmyslovou povahu: stálou nutností produkovat, prodávat, zaplňovat místa v sálech, přicházet na trh s novými kusy. Kulturní sféra má také podobnou organizační strukturu jako každá fabrika. Nahoře je šéf, pak podšéf a ekonom, dole údržbář. Ostatně kultura užívá i podobné výrazové prostředky, které známe z továren, například „špičkový výkon“ (v elektrárně ho podává výkonný generátor), „hvězdné obsazení“ (v generátoru jsou to cívky statoru), nebo také „Depresivní děti touží po penězích“ — v továrně proletariát.

Průmyslovou podobu nutili kultuře různí političtí činitelé, kteří po léta kladli důraz na její komerční schopnosti, požadovali od ní tržní odezvu. Tomu se do značné míry kultura přizpůsobila svým „repertoárem“ — v širším slova smyslu. Přestala experimentovat, zabývat se díly méně známých autorů, uchýlila se k atraktivnějším formám méně náročných a lidově líbivějších předloh a výkonů. Ověřené řachandy a evergreeny v atraktivních hávech přinášely tržby.

Jistá část kulturní scény ze svých uměleckých a tvůrčích nároků i přes nátlak politiků nikdy neslevila. Pracovala v daleko skromnějších podmínkách vážíc si rok od roku se zmenšující nuzné podpory z veřejných peněz. Na její vlastně alternativní „scéně“ (v širším slova smyslu) se často vytvořilo to, co většinou mělo také ohlas na různých mezinárodních festivalech a čím se naše kultura nejen představovala, ale také se tím pyšnili funkcionáři. Tam by s komerčními (někdy dosti psími) kusy nikdo nepochodil. Tvůrci museli pracně nejprve něco (a za něco) vytvořit bez ohledu na tržní efekt. Ten kvalitu díla podmiňovat nemohl, protože by ji zase podvazoval. Mám na mysli oblast kultury, která se vymyká kulturnímu průmyslu, jejím továrním kolům a mechanismům, a tudíž ani nemá možnost šetřit výše naznačeným továrním způsobem. Protože úspora elektřiny znamená rovnou tmu. Pracovní úvazky již jsou dávno sdruženy: provozní ředitel je zároveň uměleckým šéfem, produkčním a režisérem. Dorovnat ztrátu prodejem služebního auta nelze, když žádné není. A snížit herci úvazek na půlúvazek znamená rozpustit soubor.

Zatímco rozpočtové úspory v kulturním průmyslu přinesou stejně jako při krizi ve spotřebním průmyslu úsporu energií a nějaké procento dalších nezaměstnaných (herců, techniků, uklízečů…), ale podstatě této kultury to nijak neuškodí, tak kulturu nezávislou na módních trendech a komerčním úspěchu začnou „úspory“ přímo hubit. Paradoxem tedy je, že všechna úsporná opatření se nejvíce dotknou těch nejtvořivějších sil, zatímco kulturní mastodonti je krásně přečkají takříkajíc „na lyžovačce v Alpách“. To je zákonitost každé krize, kterou nyní začínáme uměle pumpovat do kultury. Tohle jistě každý ví, tak proč nám to za ty škody stojí?