Umělci: prostředníci úpadku?

Ve čtvrtek se v prostorách Národní technické knihovny v rámci Dnů Heinricha Bölla konala konference zaměřená na angažované umění s názvem Umělci: prostředníci změny? Odpověď byla téměř jednoznačná: ti čeští, těžko. Kromě výtvarníků.

(rs)

02.10.2010 10:47

Guma_guar

Pánbůh zaplať za Guma Guar. Aspoň někdo ví, co dělá a o čem mluví. Z cyklu Human Meat, 2005. Foto Guma Guar

Konference Umělci: prostředníci změny?, která se ve čtvrtek konala v Národní technické knihovně v pražských Dejvicích, se snažila upřít pozornost k problematice vztahu umělce a společnosti s důrazem na angažované umění. Konala se v rámci Dnů Heinricha Bölla v Praze a organizovali ji Heinrich Böll Stiftung, Goethe Institut a Institut umění - Divadelní ústav.

Akce probíhala od 12 hodin až do pozdního večera a byla rozdělena do čtyř bloků, přičemž by se dalo říci, že první tři byly nejdůležitější. Dovětek večera, projekce dokumentárního filmu polského režiséra Andrzeje Fidyka působil spíš jako upoutávka na festival dokumentárních filmů Nadace Člověk v tísni Jeden svět. I když byl pochopitelně příkladem angažovaného umění. Angažovaného umění toho druhu, díky němuž nám naše společnost musí nutně připadat jako učiněná idyla, protože jako v severní Korei, jíž se film především týkal, se u nás do lágrů nezavírá a za práci pořád ještě dostáváme nějakou mzdu. Aspoň zatím.

V prvním diskusním bloku po oficiálních proslovech pořadatelů a vzpomínání syna Heinricha Bölla se chopili slova zástupci divadelníků. Debatu moderoval ředitel Národního divadla Ondřej Černý a největší její atrakcí byla účast filosofa Václava Bělohradského, téměř jediného podnětně myslícího hosta tohoto panelu. Jinak totiž padaly většinou neobjevné, tendenční a občas i alibistické fráze. Snad ještě vyjma hosta německého, dramturgyně a divadelní kritičky Renate Klettové, která ovšem promouvala z jiného a o dost pokročilejšího kulturního kontextu.

Hned v úvodu se Bělohradský snažil popsat, co chápe pod termínem angažované umění. Že vnímá umělce jako člověka, který by se měl angažovat proti morálním soudům, měl by je ztěžovat a snažit se zabraňovat, aby se škrtalo, ať už z jakýchkoli důvodů, v matérii, podle níž soudy vynášíme. Aby se matérie jakkoli manipulovala. Podle něj je cílem angažovaného umění také obrazně vyrazit divákovi z ruky dálkový ovladač, jímž je obvykle vyzbrojen a který mu umožňuje libovolně si přepínat program.

Několika pozoruhodnými úvahami obohatil diskusi rovněž dramatik, režisér a producent Miroslav Bambušek, který podle Ondřeje Černého koncem devadesátých let u nás rehabilitoval politické divadelní umění.

Bambušek k problematice angažovaného umění uvedl, že je velmi důležité, protože protože se snaží pečovat o obec a hlavně proto, že jsme se ještě pořád nevyrovnali se svou komunistickou minulostí. Cože je podle něj hlavní úkol angažovaného umění. A vzápětí srovnal německé vyrovnání se s nacismem s českým vyrovnáním se s komunismem, k němuž nedošlo. Podle něj patřila před dvaceti lety mezi politické umění také třeba spartakiáda.

Podle Bambuška má v rámci angažovaného umění smysl zejména osobní přístup k věcem a dovzdělávání se. Což demonstroval na příkladu bratří Mašínů. Že u nich přece nestačí jen vědět, že zabili člověka, ale hlavně proti čemu bojovali. Tedy proti komunismu.

Další názorné otázky už ovšem nekladl, takže se zdálo, že k dovzdělávání a rozvíjení schopnosti myslet postačí položit otázku jedinou a hned si na ni také odpovědět, nejlépe v souladu s bojovnými antikomunistickými nebo spíše antilevicovými postoji současné pravicové vlády a „její" mládeže.

Bambušek se také vyznal ze svého vztahu k divákovi, kterého údajně zas tolik nepotřebuje, protože hlavně potřebuje peníze. Především na zaplacení herců.

Tomáš Žižka pak svou představu angažovaného divadla předestřel jako metodu site-specific projektů v autentických a zvláštních, nedivadelních prostorech a také jako práci s komunitami. Tedy o rozměru spíše sociálním či terapeutickém. Výsledkem takto angažovaných metod pak může být třeba sehrání Pašijí v rozbořeném kostele apod. Naznačil také cosi o „nekrofilním divadle", ale nikdo v sále neměl možnost příliš pochopit, co je tím míněno, protože termín dále nijak nerozvedl. Stejně jako neuvedl téměř jediný podnětný příklad, ať už své činnosti nebo umělecké činnosti obdobné. Zůstalo jen u obecných ušlechtile znějících výroků.

Ondřej Černý pak upozornil, že české divadlo se aktivně účastnilo sametové revoluce a následně po celá 90. léta hledalo svou novou tvář. Ředitel Národního divadla také o smyslu angažovaného umění prohlásil, že „máme-li být umělečtí, musíme se odříznout od reálných politických aktů“. Jak by se mu to mohlo v čele státem dotované obří instituce podařit, dále nerozvedl.

Na dotaz z publika, proč Národní divadlo na Nové scéně neuvádí více současné angažované dramatiky, když to v jejím programu slibovali, Černý prohlásil, že ji přece uvádějí a jako příklad uvedl inscenaci hry Elfriede Jelinekové Co se stalo, když Nora opustila manžela z roku 1979.

Druhý tzv. diskusní blok, tentokrát zaměřený na literaturu se vedl v podobném duchu, jen ještě více monologickém. Ivan Klíma přečetl krátký traktát Literatura jako protest, jehož vyzněním bylo, že psaní není zbraň, že smyslem psaní je psaní samotné. Mohlo to působit jako milá provokace starého pána, který v minulosti prokázal nemalou míru osobní statečnosti, k tématu angažovaného umění. Kdyby se však k angažovanému umění vůbec někdo z diskutujících hlásil.

Účastníci panelu, jimiž byli dále Luděk Navara, Radka Denemarková a za německou stranu literární kritik Burkhard Müller a současná německá literární hvězda Tanja Dückers, si pak navzájem přečetli své krátké eseje nebo pojednali o svých dílech a peripetiích, které si s nimi prožili.

Radka Denemarková si například postěžovala, jaké trampoty jí způsobil její román Peníze od Hitlera. Ten pojednává na základě skutečných událostí o osudech jedné židovsko-německé rodiny v Čechách a zejména o přeživší dceři, která byla po návratu z koncentráku vyhnána a nyní se na svých bývalých českých občanech dožaduje morální satisfakce. Denemarková si kvůli vyhroceně negativním reakcím Čechů musela dokonce změnit e-mailovou schránku.

Teprve v samém závěru druhého panelu Burkhard Müller upozornil na to, že by se umění mělo zabývat také aktuálními problémy, proměnami světa, které se dějí nyní. Byl to postřeh vcelku osvěžující. Protože se jinak zdálo, že v české literatuře a divadle se čas zasekl v roce 1989, že se chápaní angažovaného umění (je-li jaké) blíží v podání českých umělců archeologii a že spíš než se čtyřicet let trvajícím komunismem se potřebujeme vyrovnat s posledním dvacetiletím. A že to potřebují hlavně spisovatelé a divadelníci, pro které jako by současnost snad ani neexistovala. Nemluvě o zvláštním faktu, že se na konferenci o angažovaném umění o angažovaném umění vůbec nediskutuje anebo se sděluje, že angažované umění je nesmysl a že každý prostě píše tak, jak píše.

Pozoruhodné na obou panelech bylo také to, že i přes ve světě už po dva roky trvající krizi, přes rostoucí sociální napětí, sílící extremistické tendence a jednu poměrně nepřehlédnutelnou demonstraci odborů, ani nemluvě o žalostném stavu českého politické života, se k těmto okolnostem nikdo z přítomných nevyjádřil. Ani náznakem.

Je ale možné, že se mají natolik dobře anebo žijí natolik uzavřeni ve svých vnitřních světech, že k nim možná i díky poměrně bohatému závěrečnému rautu přízemní ruchy vnějšího světa nedoléhají. Otázkou je, proč byli pozváni na tuto konferenci.

Pověst českého umění tak nakonec museli na poli angažovaného umění zachraňovat výtvarníci, z nichž byli pozváni opravdu ti, kteří k této problematice mají co říct anebo se tomuto druhu umění sami věnují. Bylo také záhy patrno, že děje-li se na poli českého umění aspoň něco, je to určitě ve výtvarném umění. Alespoň v jeho části. A konečně se také začalo a bez skrupulí mluvit o současném společenském marasmu. Padaly názory i dosti vyostřené a k zaznamenání byla i přátelská hádka mezi Jiřím Davidem a členem skupiny Guma Guar Milanem Mikuláštíkem.

Jiří David obvinil Gumu Guar z toho, že si ve svém výtvarném politickém aktivismu vybírá snadné cíle. Mikuláštík nato kontroval, že tomu moc nerozumí, protože proč by si měli v době, v níž Ameriku vleče z války do války George Bush, vybírat k útokům třeba prezidenta Bangladéše, o kterém nikdo nic neví. Moderátorka diskuse Martina Pachmanová pak spor uzavřela tím, že přece i Jiří David nechal rozplakat několik snadných cílů na svých fotografiích plačících politiků. Ale o tomto panelu už dále Věra Jirousová.

Heinrich Böll byl německý spisovatel, který se aktivně angažoval ve společenských kauzách své doby. V některých vzpomínkách na konferenci padlo, že společenské angažmá u něj namnoze zastiňuje jeho tvorbu. Uspořádání konference u příležitosti výročí jeho úmrtí s umělci, z nichž většina není schopna k angažovanému umění nic říct a další část svou angažovanost chápe jako elitářské prodloužení, ať už vědomé, či ne, vládní protilevicové propagandy, nebo se veze na vlně nicneříkajících módních frází a sloganů, působí jako organizační neschopnost. Anebo propaganda mající veřejnosti sdělit, že žádné angažované umění vztahující se k době přítomné nepotřebujeme, protože máme to, co se vztahuje hlavně k minulosti a přes ni přece tak nějak samo i k přítomnosti. Výtvarný blok by se pak na konferenci dostal omylem.

Nabízí se ale také otázka, zdali v oblasti divadla nebo literatury by se vůbec někdo našel i při podrobnějším hledání. V oblasti divadla nejspíš ne. V literatuře už by to mohlo být lepší. Ale na konferenci nebylo.


A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Adam Borzič - brno

Sobota, 2.Října 2010, 09:06:7

Naprosto souhlasím. Divadelní a literární panel - to byl zlý sen! Něco tak prázdného, vlastně tak hloupého jsem už dlouho neviděl. Čest výjmkám, tj. V. Bělohradskému a německé autorce Tanje Dückers respektive Burkhardovi Müllerovi. Myslím, že alespoň v literatuře to skutečně byla věc výběru. Proč, když je tématem angažovanost, nebyli pozváni např. kritik Karel Piorecký, který uvedl pojem angažovanost do současného literárního diskurzu? Na básnické scéně se na ten či onen způsob anagažovanosti věnují Buddeus, Těsnohlídek, Štengl, angažované rysy se objevují i v díle Lubora Kasala nebo v tvorbě skupiny Fantasía, ke které patřím. Přijít mohl také někdo z feministické scény, slum poetry a hip-hopu. Místo toho jsme byli svědky něčeho nemastného a neslaného, dokonale mimo realitu. Heslo tohoto minutí: anagžujeme se proti komunistům - palčivý problém dneška. Děs! O to víc potěší, že vizuální umělci" zachránili čest umění jako celku.

Alena Zemančíková - Brno

Alena Zemančíková Sobota, 2.Října 2010, 10:27:39

Domnívám se, že problém divadelního a literárního panelu byl opravdu ve výběru účastníků, v případě literatury i moderátora, který dopustil, aby na téma angažované literatury vůbec nedošlo k diskusi.
Pro diskusi by bylo zajímavější než to, kdo jaké umění dělá( podporované granty, které se musí umět napsat tak, aby komise peníze přiklepla), otázat se, jaká potřeba angažovanosti vlastně ve společnosti je a na co mají umělci potřebu reagovat. Zúžit angažovanost na témata z prvních stránek předvolebních novin je hloupé a nic to o problematice nevypovídá.
Uvádění peformancí a divadelních eventů v objektech určených ke zbourání, zdevastovaných a vybydlených, popřípadě v místech, kterými většinová společnost pohrdá ( vietnamské tržiště), jak to učí, činí a iniciuje Tomáš Žižka, je docela pádnou angažovaností. Tuto tendenci soustavně rozvíjí například plzeňské občanské sdružení Johan, kterému se za léta jejich činnosti nejen podařilo získat k umělecké tvorbě řadu mladých plzeňských intelektuálů, ale také - doufám!- zachránit budovu nejstaršího plzeňského nádraží a zabydlet ji kulturním programem. Jejich činnost je komplexní a systematická, od pořádání amatérských divadelních řehlídek až k podílu na programu mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni. Jejich angažovanost je přirozená, nevytýká si explicitně úkolu s něčím se vyrovnat, ale v duchu současné doby usiluje o jinou než oficiální kulturu a lepší kvalitu života, než jakou představují obchodní centra a jimi nabízené atrakce.
Jenomže divadelníci jako by mysleli jenom na peníze - diskuse se nesmyslně zadrhla na problematice grantů a financí. Z toho je trochu vidět, o co jde českému divadlu v první řadě.
Moderátor Ondřej Černý také řekl ( až nevýchovně, protože oslovený je chorobně sebestředný), že Miroslav Bambušek vnesl na české jeviště problematiku odsunu Němců. To není pravda - první tak učinilo Západočeské divadlo v Chebu hrou Aleny Wagnerové ( přítomné na konferenci) Odsunuté vzpomínky. Inscenace byla tehdy záměrně co do prostředků co nejskromnější, aby ji bylo možno hrát všude, a také se všude hrála. I v těch Postoloprtech, o něchž pak Bambušek napsal hru. Byla jsem u toho a musím říci, že herci hru rádi neměli a v inscenaci hráli z profesionální povinnosti. Toužili tehdy po jiném divadle, kterému se v té době divácké krize vůbec nedařilo, mimo jiné i proto, že nechtěli být angažovaní. Po roce 1990 si chtěli hrát jen tak a být oblíbení u publika ( což se stejně nepovedlo). Odsunuté vzpomínky měly na chebské poměry neuvěřitelných asi 60 repríz, hrály se i v Praze a jiných velkých městech, Vladimír Just je jako jediný označil za divadelní událost roku, ale dnes po nich neštěkne pes.
Programově angažované divadlo v politickém smyslu u nás dělá Jiří Adámek, spolu s tématem přináší i specifický inscenační styl a metodu, používá dokumentární zdroje a improvizované výroky k výstavbě textu, kromě uměleckých schopností je i schopným teoretikem - ale na konferenci nevystoupil. Na dotaz Kateřiny Bohadlové po angažovaném dramatu bych odpověděla, že tento požadavek přece splňuje například hra Harila René Levínského , kterou ale profesionální divadla nehrají, protože se bojí jejího punkového jazyka. Ale na podrobnější diskusi nebyl čas. Celé to totiž vypadá, jako kdyby česká strana nevzala téma úplně vážně a pozvala prostě toho, kdo byl po ruce. Taková konference pak ovšem není k ničemu a jen zbytečně utrácí peníze Böllovy nadace.

Sn_mek_004

Jakub Vaníček - redaktor, Modlíkov

nová angažovanost Sobota, 2.Října 2010, 17:38:50

Nabízí se otázka, proč stále lpět na tradičním obsahu angažovanosti - tak jak ho pojmenoval třebas profesor Bělohradský. Vzhledem k tomu, jak menšinové takové umění dnes u nás je (což ve svých skrovných výčtech dokládají i diskutující), by možná stálo za to význam angažovanosti otočit a za angažované uznat ty umělce, kteří si zakládají na domnělé neideologičnosti svých výrazných uměleckých kusů. Řekněte mi, jestli není vrcholem angažovanosti právě ona sveřepá ignorance politických nebo sociálních problémů, jejich dovedné zastírání "aktuálním" bojem proti strašidlu komunismu, jež obchází vytrvale a hrozí z Ruska svou strašlivou pěstí... Pokud bychom na tuto transpozici přistoupili, pak bychom si konečně museli přiznat, že ne my, ale tito lidé realizují skutečnou Změnu.

Alena Zemančíková - Brno

Kde je ta změna Neděle, 3.Října 2010, 14:30:48

Jakube,
schválně jsem si přečetla znovu Heinricha Bölla ( Biliár o půl desáté), abych si uvědomila, v čem je jeho dílo příkladné. Samozřejmě, že v tom, že nazírá osudy a příběhy svých postav ve vši složitosti a nejednoznačnosti. Kromě toho je to ovšem také skvěle napsáno, což je nakonec to hlavní, co autora zařadí mezi významné a vlivné - třeba i v odporu proti něčemu.
Jinak bych řekla, že těch příkladů angažovaného psaní není zase tak málo, jenom se duch a tón diskuse nesmí nést v tak omezených hranicích jako na té konferenci. Řekla bych, že třeba Vlasta Třešňák se angažoval dost pro uměleckou i osobní svobodu i s přijetím odpovědnosti za to, co v té svobodě člověk dělá a říká. Dost nekonformní Milan Kozelka je taky velmi přesný v vystižení lživosti, hrabivostil, ješitnosti a kdečeho ještě - a dokáže to napsat s humorem, padni komu padni, jako Jaroslav Hašek. Miloš Urban, než podlehl lartpoulartismu, vyslovil rovněž leccos podstatného k naší realitě, byť se jeho příběhy odehrávají většinou v minulosti.
To, co řekl Ivan Klíma, že totiž spisovatel má psát o lidech a jejich osudech a vztazích a to ostatní že je přídavný efekt, je sice pravda, ale jenom do jisté míry. Určitě to neplatí třeba na Gulliverovy cesty Jonathana Swifta, asi ani na Komenského Labyrint. POkud jde o současné české prózy, řekla bych, že Miloš Urban v Lordu Mordu chtěl vědomě ukázat, jak se bourají staré městské čtvrti, aby vzniklo místo pro hrabivé developery, a předvedl to na příběhu dekadentního aristokrata z konce 19. století.
POkud ovšem nebudeme průběžně diskutovat nad jednotlivými knihami tak, jak vycházejí, nebudou ad hoc svolané konference s minimem času na diskusi k ničemu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.