A tak jsme měli možnost včera vidět veledílo českého filmu. Prý zapomenuté. Po zhlédnutí bych řekl: Po zásluze. Co předcházelo jeho obnovené premiéře u příležitosti svátku svatého Václava, bylo ale komické neméně.

Vypadalo to jako sjezd české, nejen katolické reakce z rodu Anticharty. Marek Eben jako zkušený moderátor svůj úkol zvládl na jedničku, a fraška tedy získala optimální rámec. Už Petr Nečas se ve své tradiční bezkrevnosti pronašeče manter, čtených v tomto případě z papírku a výjimečně nepromrskávaných zpaměti, zablýsknul. Zejména konstatováním, že svatý Václav svým bratrům v národu říkal v podání středověkých kronikářů „čeleď“. To slovo mu musí být obzvláště milé, řekl bych. Taková „čeleď“ je totiž poddanými optimálními. Hlavně nestávkuje a nedemonstruje v ulicích a je jí možno dáti snadno zmrskati.

Vrchol pořadu, vyjma státotvorného filmu, ovšem znamenalo vystoupení arcibiskupa Duky obvykle žehnajícího vojenským stíhačkám a policejním motorkám. Nyní se ujal úlohy promluvit k svatováclavskému kultu. A nezklamal.

Jeho desetivteřinová odmlka předtím, než prohlásil, že husité a sirotci zemi zdevastovali a uvrhli v chaos a že teprve po bitvě u Lipan zavládl v zemi konečně pořádek, by mohla leckoho přivést téměř ke svatokrádežné myšlence, že svůj pódiový svatováclavský projev viděl na jevišti vůbec poprvé a sám se ho trochu zalekl. Ale možná je jen trochu víc dalekozraký, než si připouštěl.

Tak či onak, po této historické promluvě, poznamenané jistým zdráháním hodnostáře, se jistě brzy můžeme těšit na to, že do klatby se časem dostanou nejen odporně rovnostářští, a Nečasovi tudíž nemilí husité, jejichž rovnostářskost je beztak dost sporná, ale časem v ní třeba spočine i Jiřík z Poděbrad, který přestože král, byl přece kacířem a navíc se pokusil o první diplomatické sjednocení Evropy v dějinách.

Kdo ví, třeba se ten husitský rovnostářský mor v interpretaci dějin časem rozšíří i na Jagellonce, kteří byli až příliš nábožensky tolerantní, a v rámci vyvážené výuky v českém placeném školství se naše děti dozvědí, že prvním demokratickým panovníkem po létech husitského temna byl Ferdinand II., jenž kacířské a pomýlené prebolševické hydře zutínal ku dobru českého národa hlavy na Staroměstském náměstí v roce 1621.

I když se zdá, že vrcholné výkony proběhly už před začátkem projekce památného filmu, nebyla to tak úplně pravda. Jen kontext, který podprůměrné a opravdu velmi pozdně romantické slátanině, nad níž se už ve své době museli současníci včetně Voskovce a Wericha svíjet smíchy, propůjčilo grémium shromážděných a řečníků, učinil z tohoto díla tápání raného českého filmu čistou frašku.

Film by totiž za normálních okolností mohl být jen materiálem k přemýšlení nad vývojem české kinematografie. Vzhledem k tomu, že v době jeho vzniku byly v plném proudu tendence meziválečné avantgardy (také filmové), působí totiž jako naprostý regres. Kostýmy, scénografií a nakonec i svou němotou je hlasem ze zcela jiné reality. Z reality už přes sto let mrtvého romantismu, který si liboval ve zříceninách, jejichž stavbu si romantiky milovná šlechta a buržoazie zadávala na svých panstvích, a velkých vášních. Státotvorné snažení tvůrců do něho ještě dodalo dezinterpretace zásadního mocenského střetu mezi dvěma bratry a naprosto upozadilo rozměr boje o christianizaci, její zdroje a také vítěze, jichž je svatováclavský kult výsledkem. A zobrazilo ho jako fraškovitý konflikt mezi světcem, který je prostě světcem sám o sobě s ozbrojeným andělem strážným za zády, a závistivým bratrem, jehož závist ještě podpoří extatická láska jím vyvolené k svatému bratru.

K tomu se ve filmu pohybuje zavile zlá postava jménem Skeř, kterou si tvůrci nejspíš vycucali z prstu. Na začátku příběhu sice má ještě jakés takés opodstatnění, protože miluje Václavovu matku Drahomíru. Důvod její přítomnosti se ale posléze úplně ztrácí a je tam nakonec jen kvůli tomu, aby páchala zlo. Prostě k smíchu. Ale pozor! Byl to přece nejdražší český prvorepublikový film, a to už něco znamená. Jakmile jde o peníze, jde o všechno. I o kvalitu umění.

Nad ubohostí příběhu má člověk chuť obdivně vzhlížet k Josefu Kajetánu Tylovi a jeho tragédii Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové. Tyl ji napsal v polovině devatenáctého století. Přesto se, i přes zjevné národovecké propagandistické tendence, oproti promítanému veledílu velmi pozdního českého němého filmu jeví jako výplod génia. Tak mizerný ten film je. A v tomto světle se obvyklé tvrzení včerejšího večera, že film ve své době propadl jen kvůli tomu, že se jeho realizace o rok opozdila, a tudíž neměla úplně možnost zaznamenat nástup filmu zvukového, jeví jako čirý blábol. Ten film byl mrtvý už ve chvíli, kdy se začal realizovat. A možná ještě předtím. Natočili ho totiž lidé uvízlí v uvažování i poetice dávnověku, který brutálně proměnila první světová válka. V dávnověku zpovrchnělého národního obrození, díla jehož vrcholných představitelů tento paskvil snadno předčí. A to už je co říct.

V případě filmu prezentovaného včera za pompézních okolností jde nejspíš jen o tendenční dobový ideologický odvar z dílny pozdních snaživců, kteří potřebovali sami sebe ve vztahu k okolí a ve svých očích rehabilitovat stejně jako dnešní bouřliví antikomunisté. Třeba za svou někdejší laxnost nebo zbabělost. Známe to. Ti patří vždycky k nejpovrchnějším a nejtendenčnějším vykladačům dějin. Stačí jim totiž jen dvě barvy: černá a bílá. Základní barvy propagandistického kýče.

Oslava díla, které svou poetikou i ideologií jako by vystoupilo z devatenáctého století, není samozřejmě vůbec náhodná. Celé snažení současné vlády a vůbec české pravice nás jinam než do devatenáctého století zavést nechce. Jsou to totiž pro ně ty správné časy. Taková nová Belle époque. Jen v rámci ní může být náš stát dostatečně „konkurenceschopný“. Třeba ve srovnání s údajně komunistickou Čínou. Ale to, že je komunistická, potažmo totalitární, si u nás už myslí jen pár zavilých levičáků.