Tak jako si jsou podobní dva vrcholoví atleti ve stejné disciplíně, tak si jsou překvapivě podobní i Kennedy a Nixon na záznamu historické televizní debaty, která před padesáti lety zahájila epochu televizní demokracie. I současný divák jim musí přiznat, že jsou zatraceně dobří a televizního média dokážou velmi dobře využít, přestože asi ještě neměli k dispozici zkušené štáby mediálních poraděnků ani zaručeně spolehlivé příručky, jak působit dobře na lidi skrzevá obrazovku.

Nejpozoruhodnější na celé debatě je právě to, jak si jsou podobní a jak vyrovnaně jejich měření rétorických schopností působí: oba jsou to vysocí, suverénní a šaramantní čtyřicátníci s dobově tenkou kravatou a bílou pokožkou. Oba spíš než o konkrétních řešeních tehdejších problémů mluví po americku o hodnotách, o tom, s čím nejsou v Americe spokojení a kam by Amerika měla směřovat. A oba mluví velmi dobře, alespoň co se týká čistě rétorických kritérií.

Navzdory předpokladům debata nekončí záběrem na Nixona zborceného potem při vědomí nyní již neodvratné volební porážky, ani se mu ďábelsky nelesknou oči a kolem Kennedyho hlavy také není patrná žádná svatozář. Démonizovaný Nixon i oslavovaný Kennedy zkrátka působí víceméně ekvivalentním dojmem.

Legenda spojená s legendární debatou je nicméně následující: zatímco Kennedy během kampaně poblíž kalifornských slunných pláží získal atraktivní bronzové opálení, před debatou šetřil síly a pečlivě se na televizní duel připravoval se svými asistenty, Nixon rozhodl o své porážce tím, že se těsně před debatou zúčastnil náročného setkání s odboráři, kvůli předchozímu pobytu v nemocnici výrazně zhubnul a namísto televizního make-upu si nechal svým vlastním maskérem napatlat na unavený obličej přípravek LazyShave, který mu pak ve světlech ramp nejen vytvořil na spodní části obličeje nedůvěryhodné šmouhy, ale navíc ani nepřekryl ony kruhy pod očima. Kennedy pak sice mluvil víc obecně a Nixon víc argumentoval, s podezřele působící vizáží mu to bylo platné ale tak maximálně v rádiu.

Záznam dostupný na Youtube ale naznačuje něco trochu jiného. Nixon se zkrátka nijak zvlášť nepotí, kruhy pod očima nebo nějaké šmouhy nestojí za řeč a je také překvapivě svěží — bylo mu ostatně tehdy pouhých 47 let, a byl tak jen o čtyři roky starší než Kennedy. Jediná věc kazící jeho jinak velmi nadprůměrnou image je to, že si příliš často olizuje spodní ret. Nicméně — co by za to prakticky všichni čeští politici dali, kdyby mohli působit stejně dobře jako Nixon v této debatě!

Kennedy naopak v očích současného diváka poněkud zaostává za očekáváním. Vyjadřovací schopnosti jsou stejně vynikající jako u Nixona, navíc se tolik jako Nixon nezdržuje polemizováním se svým soupeřem a mluví přímo k televizním divákům. Jenomže časem to všechno začíná vypadat jako nacvičené představení — Kennedy opravdu stále dokola recykluje podobné fráze, jaké slyšíme z úst amerických politiků i v současnosti.

Tedy ne že by za ním Nixon v tomto ohledu nějak zaostával.

Největším překvapením, pokud se tedy dá o něčem takovém při sledování padesát let starého záznamu mluvit, je ale to, že je to právě Kennedy, kdo nepůsobí zrovna čtyřikrát vitálně. Jeho pytlíky pod očima jsou nápadnější než Nixonovy kruhy, navíc je tak nějak naducanější. Ve srovnání s Nixonem alespoň mnohem víc připomíná Kena od panenky Barbie. V celkovém srovnání ale oba působí spíš jako dva rovnocenní Kenové od dvou konkurenčních výrobců. Rozdíly jsou v konečném součtu zanedbatelné.

Mnohem víc než konkrétní výkon a výzor obou tehdejších prezidentských kandidátů je Kennedyho legendární vítězství (a Nixonova legendární prohra) založena na mediální interpretaci. Právě takzvaní media pundits, jejichž úkolem bylo po debatě kvalifikovaně zdůvodnit, kdo vlastně vyhrál, zřejmě postupně nafoukli milimetrové rozdíly do oněch legendárních rozměrů. Vlastně tím ale potvrdili to, co hlásali: povrchní mediální dojmologie je důležitější než podstata. A to až do té míry, že za rozhodující faktor televizního klání je možné prohlásit Kennedyho sexy bronz, který ale jaksi na černobílé obrazovce nemají diváci příležitost ocenit.

Při pohledu padesát let zpátky se zdá, že ten aspekt televizních debat politiků, ve kterém jsme od té doby pokročili nejdál, je právě tohle nafukování nepodstatných detailů. Nic jiného nezbyde. Debaty a vzpomínkové články po padesáti letech se tak soustředí na neviditelné kruhy pod očima a vypouštějí kontext.

Ve skutečnosti to byl Nixon, a nikoliv Kennedy, kdo byl před televizní debatou favoritem. A ve skutečnosti zřejmě o velmi těsném Kennedyho vítězství ve volbách rozhodlo spíše to, že pro generaci veteránů z druhé světové války představoval zosobnění jejich nadějí, než nějaká jeho mladistvá vizáž.

Možná právě přeceňování mediálních detailů na úkor politické podstaty v prakticky všech současných českých debatních pořadech pomohlo dovést českou politiku tam, kde je, a české voliče k názorům, jaké na tu politiku mají. Snad se to tedy během příštích padesáti let podaří dotáhnout dál — ale pokud možno trochu jiným směrem.

Záznam (v angličtině bez titulků) můžete zhlédnout na Youtube (1. část, 2. část, 3. část, 4. část)