Čisté pitné vody je málo. „Téměř dvě miliardy lidí žijí v oblastech s nedostatkem vody a tři miliardy nemají tekoucí vodu v okruhu jednoho kilometru od domova,“ uvádí Maude Victoria Barlowová, kanadská spisovatelka a aktivistka, která je spoluzakladatelkou organizace Blue Planet Project prosazující lidské právo na vodu. (Vysvětlivka pro Romana Jocha: nejde o právo vodu vlastnit a prodávat co nejdráž, ale o právo na přístup k pitné vodě.)

Zásobování vodou se zhoršuje. Podle zpráv Světové banky se do roku 2030 potřeba vody zvýší o 40 %, a lze očekávat, že nedostatkem vody budou při současných trendech trpět dvě třetiny rostoucí světové populace. Kromě přibývání obyvatel k hrozivému nedostatku přispívá především odlesňování a rostoucí spotřeba průmyslu a zemědělství, která právě v nejlidnatějších zemích jako jsou Indie a Čína, ale i Rusko a USA vede k poklesu hladiny spodní vody. Průmyslový způsob zemědělství spotřebovává 70 % ze světové spotřeby vody. Na vypěstování kilogramu obilí je potřeba tří kubických metrů vody, ale u kilogramu hovězího masa je to patnáct kubíků, protože se musí započíst i voda potřebná pro vypěstování krmiva.

Podle odhadů Světové zdravotní organizace odtéká 90 % komunálních odpadních vod a 70 % průmyslových odpadů v rozvojových zemích bez jakéhokoli čištění, a zamořuje nejen povrchovou, ale i podzemní vodu. Více než dvě a půl miliardy lidí nemají přístup ani k základnímu sanitárnímu zařízení. Když vezmeme v úvahu i sílící dopady klimatické změny, můžeme snadno sdílet obavy Maude Barlowové: „V roce 2010 není přeháněním říci, že nedostatečný přístup k čisté vodě představuje největší znásilňování lidských práv na světě.“

Ale i díky ní a dalším aktivistům po celém světě, sdruženým v globálním hnutí za spravedlivý přístup k vodě, se po více než deseti letech usilovné práce podařilo dosáhnout velkého vítězství, když se v červenci letošního roku Valné shromáždění OSN velkou většinou vyslovilo pro uznání práva na vodu a sanitární zařízení za lidské právo. Rezoluci podala Bolívie spolu s dalšími 35 státy. Pro hlasovalo 122 států a 41 se zdrželo.

Jak hlasovala Česká republika? Ano, správně, zdržela se. A to přesto, že se hlásí k naplňování Rozvojových cílů tisíciletí, mezi něž patří i cíl do roku 2015 snížit počet lidí bez přístupu k čisté pitné vodě na polovinu, a přesto, že se v rámci státem financované rozvojové spolupráce české firmy a nevládní organizace pravidelně podílejí na projektech zaměřených na zlepšení přístupu k vodě. Proč náš zástupce rezoluci nepodpořil, se můžeme jen dohadovat, protože při jednání, na rozdíl od reprezentantů mnoha jiných vlád, nikdo za Českou republiku nepromluvil. Možná bylo důležité, jak hlasují Spojené státy (zdržely se), možná vadila Bolívie.

Není to ale náhoda, že se iniciativy chopila právě Bolívie, ani nejde o laciné proklamace bez vztahu k realitě. Bolívie má své draze vydobyté zkušenosti s právem na vodu a „válka o vodu“ stála na počátku politického procesu, který přivedl do čela latinskoamerického státu v osobě Eva Moralese poprvé zástupce původních obyvatel. Válka se odehrála v roce 2000 ve třetím největším bolivijském městě, které se jmenuje Cochabamba a leží v oblasti, kde je voda vzácná. V devadesátých letech se tehdejší pravicová vláda domnívala, že ekonomickou krizi země vyřeší rozsáhlou privatizací. V Cochabambě privatizovala městský vodovod americká firma Bechtel prostřednictvím své sesterské společnosti International Water. Následné několikanásobné zdražení vody až na dvacet dolarů za měsíc ve městě s průměrnou mzdou sto dolarů měsíčně vedlo k masovému odporu obyvatel, který vláda násilně potlačovala. Protesty se postupně rozšířily téměř na celou zemi a vláda kapitulovala. Bechtel Bolívii opustil a byla odvolána i legislativa, která privatizaci umožnila, a nakonec, v roce 2005, se stal prezidentem Evo Morales, který byl v době nepokojů jedním z kongresmanů stojících na straně protestujících.

Morales vytvořil ministerstvo vody a zapojil do vlády vůdce protestních hnutí, kteří připravují nové zákonné úpravy, posilující práva obcí při zásobování vodou i na úkor centrálních úřadů. Družstvo spotřebitelů SAGUAPAC v Santa Cruz je největším spotřebitelským družstvem světa a patří k nejlepším vodárenským a kanalizačním podnikům v Latinské Americe. To samozřejmě neznamená, že všechny problémy jsou vyřešeny, i v samotné Cochabambě je zásobování vodou pořád problematické, především proto, že v chudé zemi chybí peníze na rozvoj infrastruktury.

Rada OSN pro zásobování vodou a sanitární zařízení (UNSGAB) navrhuje podobné cesty k řešení problému. Mezinárodní rozvojová pomoc by měla podle Rady podporovat státy a samosprávou při správě systémů zásobování vodou a pomoci zkvalitňovat sítě a také management. V Bolívii je to především pomoc z Německa.

Rezoluce OSN je důležitým krokem k tomu, aby světové společenství přijalo zásadu zformulovanou Evo Moralesem: „Voda nemůže být předmětem soukromého obchodování, protože to ji mění ve zboží, a tak jsou porušována lidská práva. Voda je zdroj a má být veřejným statkem.“

Jsou to vzdálené problémy? Ani ne. Nemáme v našich městech a obcích zprivatizované vodárny a kanalizace? Nezvyšují nám vlastníci, aby si přišli na své naplánované zisky, ceny vody tím víc, čím víc s ní šetříme? Neodtékají zisky z tohoto podnikání do zahraničí, místo aby pomáhaly rozvoji místních komunit? Nejsou i u nás porušována lidská práva nájemníků, kterým majitel domu odpojí vodu, aby se jich zbavil? Nemáme i u nás politiky, kterým lidská práva vadí? Proč si to všechno necháme líbit?

Rozhodně by neškodilo, kdybychom se místo obvyklé české bohorovnosti občas inspirovali příkladem z tzv. málo rozvinutých zemí.