Celostránkový rozhovor s Bohuslavem Sobotkou vedla Lenka Zlámalová. Dokud byla ekonomickou redaktorkou v Hospodářských novinách, její články i občasná vyjádření v jiných sdělovacích prostředcích jsem čítal velmi rád. Nebývalo v nich ideologické zaujetí („modré svazáctví“), ale naopak jistá uvážlivost a hlavně vědomí limitů a nedostatků tržního hospodářství jako takového a jeho varianty v ČR a EU zejména. Také na otevřenost vůči alternativám si pamatuji.

V citovaném rozhovoru (nebo snad obecně ve vnitropolitické oblasti) je to mnohem horší. Umanutě opakuje některé apriorní soudy a nepřesnosti: od Davida Ratha bylo „hulvátstvím“, že nešel na oběd se členy vlády, a státní zaměstnanci jsou „kasta“, která na rozdíl od soukromého sektoru dosud nijak nepocítila důsledky krize. Smířila se s tím, že „v politice rozhoduje dojem“. Snad díky svým odborným vědomostem aspoň nechala pěknou Sobotkovu pointu: „V posledních letech v Evropě firmy dávaly čím dál menší část svých výdělků na platy a naopak měly čím dál větší zisky.

předmluvězde

• nebyla v zahraničí uznána politická reprezentace, která by odboj proti držitelům moci vedla,
• nevzniklo žádné zahraniční vojsko, které by bojovalo proti komunistům ani
• se neustavilo žádné centrum domácího odboje, které by jakkoliv koordinovalo nebo řídilo protikomunistické aktivity.

Autor vůbec nepopírá, že jak v exilu, tak doma se značné množství osob zapojilo do nejrůznějších činností s cílem poškodit, oslabit či svrhnout komunistickou vládu. Tyto nekoordinované aktivity jednotlivců a malých skupin lze však jen těžko označovat termínem odboj, jehož kořen jasně odkazuje k násilnému či vojenskému řešení situace. Ozbrojený odpor proti komunistické moci byl něčím zcela výjimečným, mnohdy šlo o provokace StB nebo měl blízko ke kriminální činnosti.

Petr Zídek polemizuje s premiérem Nečasem, podle něhož v tomto případě dochází ke střetu dvou politik a dvou kultur, kultury paměti a kultury zapomnění. Současná vláda je prý „jednoznačně na straně kultury paměti“. Ve skutečnosti nejde o střet kultury paměti a kultury zapomnění, ale o střet sebeprezentace jedné části bývalých politických vězňů a vědeckého (historického) přístupu k minulosti.

Navrhovaný zákon o účastnících protikomunistického odboje je podle Zídka dalším v řadě zákonů, jimiž chce jedna politická skupina diktovat společnosti, co si má myslet o své minulosti. Vláda ani zákonodárci by se neměli plést do problémů, které jim nepřísluší a jimž nerozumí. Uzákoní-li existenci dějin, které se nestaly, zesměšní především sami sebe.

zrušil a pak zase obnovil Benešovy dekretysi šel vyzvednout peřinyzadržen, internován a znovu vyhnán

Týž autor je po mém soudu až zbytečně drzý (možná se jen předvádí, co já vím) v rozhovoru s francouzským slavistou a historikem Bernardem Michelem. Ten se zmínil, že chystá knihu o Muchově Slovanské epopeji a že o tomto díle nikdo ve Francii neví (kdykoliv přivedl Francouze do Moravského Krumlova, byli užaslí a překvapení). Peňás na to opáčí, že „je otázka, zda zas o tolik přicházejí“. Nic proti redaktorově názoru, ale ten článek není názorovým duelem — a kvalifikace jasně mluví ve prospěch prof. Michela.

V diskusi o aféře na plzeňské právnické fakultě „rok poté“ tvrdí předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, že kvalifikační požadavky na formální vysokoškolské vzdělání, tj. na diplom, resp. titul, jsou výsadou veřejné sféry. Na základě těchto požadavků vás prý „nikdo nezaměstná v soukromém sektoru, tam bude vašeho zaměstnavatele spíše zajímat, co umíte“. Nemám po ruce výsledky nějakého příslušného výzkumu, ale moje osobní zkušenosti i texty mnoha náborových inzerátů ze soukromého sektoru svědčí o opaku.

V postkomunistických státech — na rozdíl od jiných — nesouvisí míra některých politických aktivit (demonstrace, bojkoty zboží nebo petiční akce) s levicovou orientací. Tu jsem podobně jako jeden z autorů výzkumu, Tomáš Lebeda, „mírný optimista“, i když možná z jiných důvodů. Nedávno zrozené iniciativy, například Alternativa zdola anebo ProAlt, by přece tu anomálii mohly změnit.