Solidární demokracie
Patrik EichlerVýzvou pro opoziční strany, odbory i občanská hnutí je dnes boj za zachování společenské solidarity. Bitevní linie nejsou dány jen vztahem jádra společnosti k chudým obecně a Romům a lidem bez domova zvláště, vedou i uvnitř struktur, u kterých solidaritu předpokládáme z definice.
Místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek minulý pátek v Českém rozhlase případně využil paralelu mezi dneškem a třicátými lety. Podle Zaorálka jsou plakáty místních organizací ČSSD v Mostu a na Praze 5 důsledkem širšího společenského pohybu. Na svědomí jej má mimo jiné vláda, která omezuje tradiční sociální jistoty občanů, čímž — v různých obměnách — staví jedny proti druhým. Sociální a etnický rasismus je s takovouto politikou spojen, i když to vláda nemusí jako svůj cíl formulovat.
V souvislosti se sociálním a etnickým rasismem podle Zaorálka ovšem není důležité, jak jsou dané kroky zamýšleny, ale jak se jeví. Pokud jde o hesla proti Romům, bezdomovcům a narkomanům, které se objevily v kampani místních organizací ČSSD v Mostě a Praze 5, pak podle něj platí, že „sociální demokracie nemůže připustit“, aby vyvolávala konotace s hesly z období nacistické Třetí říše. Sociální demokracie byla historicky hnutím, které bojovalo proti nacismu i fašismu a odmítalo i „rasistické a xenofobní útoky na menšiny ve společnosti“.
A navíc je toto období podnes v rakouské společnosti politickou dělicí čárou. (Např. lidovci mají ve své centrále na stěně ještě dnes viset portrét kancléře Dolfusse.)