Vykostěné statistiky

Jan Miessler

Zpravodajství působí jako placebo efekt. Články, které se zdají naplňovat touhu po informacích, jsou často nevalné hodnoty. Ve změti slov a čísel si někdy ani nevšimnete, že si protiřečí.

V rozmezí několika minut se v neděli na zpravodajském serveru ČTK Českénoviny.cz objevily dvě zprávy, které se týkají českého sociálního zabezpečení. Samy o sobě jsou k vzteku, navzájem si ale navíc docela protiřečí.

První zpráva vydaná ve 14:03 se zabývá paradoxem, kdy Česká republika ve srovnání s jinými zeměmi vybírá velmi mnoho na sociálním pojištění, ale na sociální systém, který je sociálním pojištěním financovaný, dává velmi málo. Zatímco v takovém Švédsku stát vybere na sociálním pojištění zhruba třicet procent všech svých rozpočtových příjmů, u nás je to ještě o osm procent více. Jenomže švédská vláda pak za své sociálno „utratí“ přes dvacet procent HDP, ta česká ani ne třináct. Laická úvaha nutně vede k podezření, že se na ministerstvu práce a sociálních věcí někde ve sklepě hromadí pytle plné tisícovek. Na samotném konci textu se nicméně krčí lakonická vysvětlující větička, že v ČR jsou ve srovnání s ostatními zeměmi zase nižší daně z příjmu, a tím se to zřejmě jaksi kompenzuje.

Druhá zpráva vydaná o čtyři minuty později, ve 14:07, se pro změnu zabývá skutečností, že nebude na důchody, protože se na ně vybralo méně, než kolik se vyplatilo. Laická úvaha — informačně dokonale izolovaná od té předchozí — musí tentokrát vést nutně k tomu, že zodpovědné ministerstvo asi bude muset co nejdříve prodat svoji hlavní budovu, včetně toho sklepa, a zřejmě také i všechny pobočky, protože jinak koncem roku na důchody nic nezbude. „Deficit účtu sociálního pojištění přitom ve srovnání s minulostí prudce roste,“ doplňuje informace o blížící se katastrofě ČTK. Za deficit prý může hlavně krize: méně se vybralo, stát také na pojištění zavedl slevy.

Obě zprávy samy o sobě dokážou člověka vytočit, přestože vlastně o českém sociálním zabezpečení tvrdí něco zcela opačného. Podle té první se u nás přebytečné peníze z povinného pojištění zřejmě někam ztrácejí, podle té druhé se naopak nevybírá dost, a asi tedy budeme brzy „následovat osud Řecka“. Obě dvě zprávy položené vedle sebe ale spíš než o problémech se sociálním zabezpečením svědčí o fenoménu, který je typický pro současná média: místo kvalitních, relevantních a srozumitelných informací se konzumentům předhodí nedovařený „produkt“, který je dobrý právě a pouze k tomu, aby je vytočil. Asi jako když se háže psovi kost, aby se měl čím zaobírat.

V našem případě ovšem ČTK ještě přebil server Lidovky.cz, který k sobě obě protiřečící zprávy připlácnul, aniž by se je nějak pokusil uvést do souvislostí. Trvalo mu to ani ne hodinu, informační potravina visela na webu už v 15:03. Společně s Komenským všichni víme, pro koho je dobré všeliké kvaltování, v době internetu nicméně média považují za svou prioritu mít zprávu vydanou v okamžiku, kdy se popisovaná událost stala.

Nejhorší na tom všem je, že náš mediální produkt nejen nevykazuje žádné maso, ale dokonce je už i vykostěný. Sice se dozvíme nějaká čísla a zdroje, ze kterých do ČTK (a následně do většiny ostatních médií) tato čísla přitekla, v předkládané podobě jsou nám ovšem k ničemu. Jednak navzájem nesouvisí a jednak se nedají dobře dohledat. „Poslední statistiky OECD“ nebo „informace Eurostatu“ jsou informace stejně užitečné jako údaj o tom, že plzeňský exděkan Milan Tomažič ve své proslulé dizertaci využil informace získané „ve fakultní knihovně“.

Dále: procenta z rozpočtu a procenta z HDP se zřejmě sčítat, násobit ani smysluplně porovnávat samy o sobě nedají. Přesto nám mají stačit k tomu, abychom si udělali obrázek o situaci. A konečně: informace o rostoucím mínusu na důchodovém účtu zase zamlčuje důležitou informaci, že takzvané sociální pojištění je ve skutečnosti daň, která je stejně jako všechny ostatní daně jednoduše součástí příjmů státního rozpočtu. Rozpočtu, ve kterém skončí případné přebytky a ze kterého by se také měly sanovat všechny schodky.

Formální stránka je ale bez poskvrny. Obě zprávy ČTK obsahují objektivní informace z důvěryhodných zdrojů, ke kterým si pak už samotný čtenář dodá své vlastní zhodnocení. Jsou to vlastně takové ty střípky, ze kterých se potom člověku složí mozaika... Anebo přece jenom vykostěné kosti, které nakonec nikomu v krku nezaskočí, i když je spolkne?