Žasnu nad proměnou světa: Vidím pluh se dvěma radlicemi, s nímž kromě hospodáře museli orat dva koně, tedy už spřežení. (Jeden kůň stačil jenom na jednu radlici.) V lehké půdě na rovinatých polích dva koně utáhli i radlice tři, ale více ne. Oralo se rychlostí oráčova kroku. Za mého dětství Zetor-major nebo super utáhl pluh i s pěti radlicemi a vedle tohoto motorového spřežení mohl člověk běžet. Zhruba řečeno — za stejný čas zoralo se asi čtyřikrát více než se dvěma koňmi. Tehdy, v roce 1960, efektivita zemědělské práce tak vzrostla po řekněme sto letech asi čtyřikrát.

Teď se při dožínkách v Peruci dívám na obrovský zelený traktor, luxusní obluda s koly vyššími než člověk, který s pluhem, jehož množství radlic ani nepočítám, oře čtyřicetikilometrovou rychlostí. Když jede po poli, cítíte, jak se pod vámi chvěje zem. Jak vzrostla efektivita, nevím, jistě alespoň čtyřicetkrát. (A také mimochodem mi dochází, k čemu na poli dochází: Stroj sice radlicemi ornici kypří, ale pouze do hloubky čtyřiceti padesáti centimetrů. Těžký traktor však hutní zeminu do hloubky mnohem větší, kam při deštích nemůže pronikat voda.) Na zdatný traktor pohlížím sice obdivně, ale s podezřením, není-li to mašina od černokněžníka Zababy, jenž s krkavcem, vránou či sovou na rameni vypadal od Kamila Lhotáka jako obyčejný inženýr. (S kapsy u saka trčí mu pravítka a trojúhelníky.)

Do traktoristovy tváře na tak povýšeném postě už nepohlédneš, vůbec tak vysoko nedohlédneš, a naopak z jeho stanoviště všichni vypadáme, jako bychom ani neměli tvář, ale byli jen takoví živočichové. Náhle mi došlo, v jak jiném světě žijeme. To už není svět her i proslovů Václava Havla, kdy na tváři záleží. Na výrazu, na formulacích. Obávám se, že tahle příšera se nezadržitelně sune i bez ohledu na to, co si o tom myslí Václav Bělohradský. Kdo se jí připlete pod kola, toho přejede, ani to moc nedrncne, a v odhlučněné kabině si toho traktorista vůbec nemusí všimnout a může se dál spokojeně tvářit.

Počet nezaměstnaných se během roku 2009 skoro zdvojnásobil. Přestože se reálně ekonomika opět poněkud zdvihá, nezaměstnaných stále přibývá. Podle Lidových novin jsou to zejména absolventi škol, nyní jich po posledních prázdninách má přibýt až sto tisíc. Ekonom Jan Bureš píše: „Pokud jim podniky v dohledné době nenabídnou uplatnění, začnou pomalu ztrácet pracovní schopnosti a propadat se do pasti dlouhodobé nezaměstnanosti.“ Podle Bureše „nová pracovní místa přinese pouze rychlejší hospodářský růst, který si sami doma vyrobit neumíme. Musíme držet palce světové ekonomice a především sousednímu Německu“. — Ta bezmoc člověka děsí. Aby absolventi škol nezahořkli, Jan Bureš radí: „Podpořit je finančně v dalším vzdělávání nebo ještě lépe v praxi v podnikovém sektoru.“ Naproti tomu profesor Jan Sokol upozorňuje na problém „překvalifikovanosti“, kdy vysokoškoláci těžko hledají normálnější práci.

Jan Bureš zároveň upozorňuje, že někde hrají negativní roli odbory, které znesnadňují propouštění, takže zaměstnavatelé nová místa raději nezřizují, a ke zvyšování výkonů nutí úzký počet kmenových zaměstnanců. Ve Španělsku je pozice odborů prý tak silná a odstupná při propouštění tak vysoká, že to „brutálně zabíjí sny mladých“ a mluví se o celé ztracené generaci, která už rezignovala na hledání práce, žije u rodičů a nemá peníze ani chuť založit si vlastní rodinu. Takže raději bič na starší v podobě snadnější propustitelnosti? Přijatelnějšího východiska, které by nestavělo mladší generaci proti starší, opravdu není?

A nejhorší je, dodávám, když u nás těm rodičům, na nichž mladí bez práce visí, hrozí ztráta zaměstnání, a to vinou slabých odborů a silné pravice.

Vracím se v Peruci ke starším traktorům, jejichž řidiči v kabině člověk normálně vidí do tváře, protože jeho pozice není vyvýšená. Ty staré zetory s oblým čumákem vypadají jako dobré tažné zvíře, skromné a pracovité. Proč nám nemůže stačit pět radlic? Tak by se oralo déle. Dopolední směna otec, odpolední syn. Malý traktor je také mnohem levnější, úspornější — a hned by vzniklo jedno pracovní místo. Ano, produktivita by se sice snížila, ale sama produkce nikoli, mohla by dokonce vzrůst. Protože syn by v hospodářství zastal i jinou práci.

Jestliže se oficiální pracovní trh uzavírá a je odkázaný na růst světové ekonomiky, pak nakonec rodičům nezbude než své děti zaměstnávat sami, čímž bychom si možná „doma vyrobili“ i ten hospodářský růst.

Mají ekonomové snad jiný návod? Vždycky mě zaráží, jak se snaží o všem rozhodovat, pořád nám někde důležitě škrtí peníze, ale ve skutečnosti jen trpně čekají na to, jestli odněkud nepřijde něco lepšího nebo jestli si nakonec nepomůžeme sami — tak nějak úplně neekonomicky.