Jiří Pehe a Jan Štern posílili opozici proti stávající vládní politice a její ideologii manifestem. Zvedli novou vlnu odporu proti fiktivním reformám (ve skutečnosti rušení nějakých sto let přijímaných politických a sociálních reforem) a formulování alternativ k nim. Hledali pro svůj postoj název, a dospěli k radikálnímu liberalismu. O liberalismu jako politickém směru se sice začalo mluvit později, ale na počátku moderní evropské politiky proběhl krvavý konflikt mezi spíše liberálními girondisty (a později thermidoriány) a radikálními jakobíny. Je to prostě dvojí dědictví, které je těžké dát dohromady. V radikální linii pokračovali později komunardi, komunisté a další radikální skupiny, pro které byla důležitá spíše rovnost než svoboda. Jejich oponenti by, kdyby to bylo nutné, obětovali rovnost svobodě. Co z toho dvojího by bylo důležité pro liberály, kteří jsou zároveň radikály?

Možná ale manifest nechce spojovat nespojitelné. Nechce radikalismus v obvyklém smyslu, ale přeje si, aby liberalismus byl radikální v původním slova smyslu, tedy pomýšlejí na jeho kořeny (lat. radix = kořen). Chtěli by zutínat podivné pokroucené větve, na nichž rostou trpké plody neoliberalismu. Možná jim tedy vlastně jde o liberalismus prostě jen důsledný.