Proč jsou neoliberálové anonymními komunisty?

Neoliberalismus nerovné postavení vykládá jako následek individuálních schopností nebo slabostí. Tím se zakrývá, že na vině jsou podmínky, výchozí situace a reálné životní možnosti, které jsou určené strukturou vztahů.

Kdo má zkušenost s výukou na dnešních školách, nejspíš narazil na to, že studenti mají sklon zaměňovat vzdělání za svůj vlastní názor. „Proč se mám učit o Platónovi, když na to mám svůj vlastní názor?“ ptal se mě jeden student v úvodním kursu filosofie. Proč je názor nějakého Platóna něco víc než můj? Není v tom náhodou autoritářství?

Na této otázce se ukazuje mnohé o neoliberální ideologii. Ideologie neoznačuje nějakou myšlenkovou soustavu nebo světový názor, jak to vykládal marxismus-leninismus. Ideologie je „přirozené“ vnímání věcí, které je však produktem mocenských mechanismů. Je účinná jenom tehdy, když tu naoko žádná ideologie není, a lidé si myslí, že to, jak to vidí, vychází z nich samotných. Proto je neoliberalismus tak úspěšný, a marxismus-leninismus byl tak neúspěšný. Působil jako klacek. Kdo ho odmítal nebo měl pochybnosti, dostal se do problémů.

Neoliberalismus přinesl víru, že společnost neexistuje a jsou tu jenom jedinci, jak říkala Margaret Thatcherová. Každý jedinec je svobodný a odpovědný sám za sebe a řeči o společnosti a nerovných podmínkách jsou od ďábla. Je v nich čertovo kopýtko totalitarismu. Kdo o tom mluví, za chvíli dospěje k požadavku, aby se společnost změnila. Ti, kteří vědí, jak má společnost vypadat, pak budou chtít vládnout ostatním. Společnost je nebezpečný sociální konstrukt, který v nás probouzí touhu zasahovat do života lidí.

Ale všimněme si svůdného hesla svobody individua, jímž se neoliberalismus ohání. Jeho trik spočívá v tom, že vezme houbu a vymaže to, čemu Marx říkal společenské vztahy. Tak např. vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je vztah mezi dvěma stejně svobodnými jedinci, založený na dobrovolné smlouvě. Proto není možné ani slušné mluvit o nerovných vztazích, o tom, že jedinci mají před uzavřením smlouvy odlišnou pozici. A když to neoliberalismus uzná, vyrukuje s tím, že nerovné postavení se odvíjí od nějakých individuálních vlastností jednotlivců (píle, odvahy, nápaditosti, tvořivosti).

V čem je tedy trik neoliberalismu? V tom, že nerovné postavení se vykládá jako následek individuálních schopností nebo slabostí. A co přesně se při tomto triku zakrývá? Jsou to podmínky, výchozí situace a reálné životní možnosti, které jsou určené strukturou vztahů. Jde o to, že tu jsou předem dané pozice a prostředky, které jsou někým obsazené, to, čemu se říká třídy. Teď záleží na tom, kolik tu je volných pozic nebo nakolik je možné vytvářet nové.

Neoliberalismus to chápe tak, že individuální schopnosti jaksi vytvářejí pozici: kdo je schopný, tak buď zaujme pozici méně schopného, nebo si vytvoří svou vlastní. V tom je mýtus neoliberalismu. Obrací vztah mezi individuálními vlastnostmi a pozicí. Směrodatné nejsou pozice, nýbrž vlastnosti. Zkrátka, kdo chce, tak může.

Jenže pozic není neomezené množství. Pokud nastane jejich omezování, např. v ekonomické krizi, přibývá těch, kteří mají schopnosti, ale nemají pozici. Neoliberalismus na to má další trik. Pokud někdo nemá pozici, nemá dostatečné schopnosti. Schopnosti se měří podle dosažené pozice nebo podle majetku. Na jedné straně se pozice zastírají (podle receptu, že nejlépe se vládne tomu, o kom se neví, že vládne), a na druhé straně jsou to právě pozice, co je měřítkem schopností. Jestliže se zmenšuje počet pozic, klesá tím množství schopných lidí.

Společenská změna se proto váže ne k výměně osob na daných pozicích, ale k jinému režimu vytváření pozic. Když domyslíme, co o tom říká Marx, tak komunismus je vlastně uskutečněný neoliberalismus v tom, že schopnosti a pracovitost jsou hlavním měřítkem odměňování.

Marx to v „Kritice Gothajského programu“ píše tak, že (po srážkách na nutné společenské výdaje) dostává každý tolik, kolik svou prací dává společnosti. Komunismus není nějaké naivní odstranění všech nerovností. Aspoň na jeho začátku nadále trvá jistá nerovnost: všem se měří stejným měřítkem, prací, „ale jeden člověk je tělesně nebo duševně zdatnější než druhý, a dodá tedy za tutéž dobu více práce nebo může pracovat déle…Toto rovné právo je nerovným právem za nerovnou práci.“

Z tohoto pohledu v sobě neoliberalismus skrývá komunistické jádro, to, že hlavním měřítkem jsou individuální schopnosti. Nejsou potom ti, kteří se kvůli tomu hlásí k neoliberalismu, anonymními komunisty?

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

jsou to ideologické protipóly Neděle, 12.Září 2010, 19:12:11

Jenomže obě ideologie se liší v tom, v jaké společnosti může člověk uplatňovat svoje schopnosti. Pro neoliberály pouze v kapitalismu bez přívlastků, tedy na základě privatizace všeho, a vše ostatní je cesta do otroctví, která právě tomuto individuálnímu rozvoji brání. Pro komunisty pouze v komunizmu daném vyvlastněním výrobních prostředků. Pro oba postoje v extrémní formě je společné to, že legitimují jakékoliv prostředky k dosažení svých cílů.

Stanislav Hošek - Český těšín

Copak už ztrácím paměť?! Pondělí, 13.Září 2010, 09:57:13

Komunismus měl přece rozdělovat podle potřeb a ne podle schopností. To tzv. socialistická předetapa rozdělovala podle zásluh. Takže neoliberálové jsou spíše marxističtí, leč nikoliv Marxovi, socialisté.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.