Tento týden jsem se po prázdninách znovu setkala se studenty a byla postavena před úkol probrat s nimi téma, které se nás společně týká — nové maturity.

Jak přistoupit k úkolu, v němž se stydíte za sebe? Za úkol, ale i za celý ten obrovský humbuk, který se hraje na vás i na ně. A jak zůstat u toho někým, koho by si mohli vážit, brát jej vážně, případně neztratit v současné době tak těžce hledanou „autoritu“, kterou osobně raději nazývám slovem důvěra — připadá mi to tak nějak přiléhavější.

Proti myšlence státních maturit nejsem osobně nijak zaujatá, spíš naopak, sjednocení znalostí pro přechod na jiný stupeň školy je věc potřebná a rozumná, získání možnosti srovnání výsledků jednotlivých škol též. Způsob, kterým k němu dochází, je ovšem příběh jiný.

V jaké se nyní nacházíme situaci? Již celý loňský rok se o chystaných státních maturitách ve škole mnoho diskutovalo nejen v kontextu toho, kdo s tím souhlasí či nesouhlasí a proč, ale také v otázkách mnohem praktičtějších a konkrétnějších — třeba v otázce, co vlastně se mají studenti učit a z čeho a jak budou zkoušeni. To totiž díky osmiletým dohadům zůstalo až do minulého týdne holou neznámou s otevřeným koncem mnoha možností.

S letošním čtvrtým ročníkem jsme celý minulý rok společně pilovali tzv. reálie, tedy znalost faktických informací o Velké Británii, USA a dalších anglicky mluvících zemích, psali sloupce slovíček z oblasti ekologie a péče o životní prostředí (jejichž české ekvivalenty spousta studentů slyšela stejně tak poprvé jako jejich anglické znění) a připravovali studenty na původní průběh maturit — tedy čtvrthodinové, samostatné povídání o určitém „vytaženém“ tématu. Mluvit samostatně deset minut není úplně jednoduché ani v jazyce rodném (obzvlášť když takové předměty jako rétorika z našeho školství vymizely už dávno) a každopádně k tomu potřebujete skutečně bytelný základ nejen v otázkách znalosti jazyka, ale také nezanedbatelnou sumu informací, na nichž svou performance postavíte. Tomu jsme věnovali víc než polovinu hodin ročníku třetího a třetinu ročníku druhého, abychom se půl roku před maturitou dozvěděli, že to tedy potřebovat nebudeme.

Každý, kdo absolvoval zkoušky z jakéhokoliv jazyka ať prvního či druhého stupně (First and Second Certificate) velmi dobře ví, že před zkouškou je zapotřebí absolvovat k tomu určené kursy nikoliv proto, že byste se v nich naučili tolik nového z běžné znalosti jazyka, ale proto, že se zde seznámíte s navyknete si v myšlenkách reagovat na určitou strukturu a způsob pokládání dotazů, které vám umožní se v testu zorientovat dostatečně rychle, abyste jej stihli dokončit v odpovídajícím čase. Na různých formách IQ testů a testů SCIO je tato vlastnost ještě patrnější. Inteligence se mnohdy skrývá spíše v nabiflování způsobu tázání, které vede k tomu, že ve známém prostředí lépe funguje intuice.

Nové maturity trvají 60 minut a jsou postavené na gramatickém testu, poslechu, porozumění textu a rozhovoru o tématu. Jazykový základ k tomuto způsobu zkoušení je, samozřejmě, podobný, ale nácvik pro zvládnutí zkoušky je v mnoha ohledech zcela odlišný, faktické informace, kterým jsme věnovali tolik času, jsou k ničemu.

V ústní části nových maturit z cizího jazyka má být větší část věnována rozhovoru (což je samo o sobě chvályhodná idea, nechci zde napadat formu testů jako takovou, pro rozpoznání znalostí jej považuji za průkaznější a lépe koncipovaný než formu předchozí), ale ouha, kde jsou doby, kdy školství ještě občas dosáhlo i k realitě ve třídě a na jazyk a konverzaci bylo povoleno jen 15 studentů. Konverzaci budeme trénovat ve třídách, kde sedí 22 studentů. Není zapotřebí příliš bujné fantazie, abychom si dovedli představit, jak vypadá hodina konverzace s 22 lidmi — buď konverzuje pár jedinců, nebo každý čeká na své dvě věty, které mu bude slavnostně umožněno předříkat. Ze 45 minut na každého tak vychází 2 minuty času (v případě, že hodně rychle odbudeme vstupní byrokracii hodiny, která nám za poslední léta také několikanásobně nabobtnává, učitel bude mlčet jako hrob a studenti budou konverzovat sami).

Poněkud se zapomíná na to, že studenti, kteří budou nové maturity absolvovat v letošním, příštím a částečně i přespříštím roce byli několik let připravováni na zkoušku zcela odlišného typu, trénovali se ve značně jiných aktivitách, než na nich budou požadovány a jejich výuka probíhá v podmínkách, které výuku požadovaných dovedností při nejmenším znesnadňují.

To všechno by bylo s vysokou dávkou tolerance přijatelné jako nedostatky, které provázejí zavedení něčeho nového na širokém poli, i když za vším visí poněkud zneklidňující otázka, do jaké černé díry tedy spadly ony miliony a čas, energie a práce stovek lidí v průběhu mnoha let.

Co je však na celé věci nejodpudivější, je atmosféra, která se nad studenty velmi podstatnou změnou udržuje. Pro odvrácení pozornosti od neuvěřitelné šarády a bolestné nedomyšlenosti celého konceptu, který ze všeho nejvíc připomíná české tunelové expozice typu Opencard a počtem prohýřených peněz s nulovým výsledkem, by se mohl — ač tak prodělečný obor — řadit skoro ke stavbě silnic, se volí, jak jinak, výhrůžka a poukaz na „neschopnost“ všech zúčastněných z řad studentů i pedagogů, v nichž se uměle vyvolává pocit viny. Podle v posledních letech tolik oblíbeného českého stajlu „Strach je nejlepší kuchař“ je všem zúčastněným nenápadně podsouván, jsme svědky všech možných proklamací typu „Hyn sa hukáže“ jak jsou studenti nepoučitelní, pedagogové neschopní či líní a školy příliš benevolentní.

Tyto proklamace ukazují jen málo o skutečné situaci na školách, které trpí nedostatkem v podstatě všeho — peněz, invence, důstojného přijetí ve společnosti či ohodnocení, které by umožňovalo věnovat se tomuto nejednoduchému zaměstnání bez dalších tří přídavných výdělků — zato efektivně štimují vzájemnou nedůvěru obou stran, účinně posilují už tak nepřehlédnutelnou nechuť studentů ke školnímu vzdělávání pocitem, že jsou tímto systémem tentokrát zcela jasně podvedeni a zneužiti. Nadává se jim předem a ve chvíli, kdy se na ně z míst, kterých se ve svém věku bojí nejvíc, valí něco děsivého, nikdo se s nimi nebaví, zato všichni jim svorně vyhrožují. Přestoupení prahu dospělosti. Maturita.

Jak předstoupit před třídu už docela vystresovaných nešťastníků a oznámit jim, že všechno je tedy jinak, vytáhneme známé Sony magnetofony z počátku devadesátých let a budeme věnovat více času umění rozpoznávat mezi změtí praskání a šumění anglický přízvuk, konverzovat zkratkami, abychom to lépe stihli a máme na to půl roku, a nebýt u toho za vola?