Rodičovská skončí dřív, než čekáte (Mladá fronta Dnes), Češi: Škrty jsou příliš tvrdé (Lidové noviny). Takto zněly titulky tzv. otvíráků ve středu 8. září ve dvou liberálních denících. Oba deklarují, že stojí pevně na straně svobody. Tak to mnohokrát deklarovaly při střetech s Jiřím Paroubkem, viz kupříkladu vydání po známé Paroubkově povolební větě z roku 2006: „Cítím povinnost oznámit, že demokracie v této zemi utrpěla tvrdý zásah srovnatelný snad jen s únorem 1948, snad jen s rozdílem, že hrozí modrá totalita.“ To bylo komentářů…

Předchozí den (tedy 7. září) po dlouhé době vystoupil Václav Klaus v Poslanecké sněmovně, aby jejím členům mj. sdělil, že u nás není suverénem lid, ale parlament (!), ale především: „Jsem přesvědčen, že parlament, tedy instituce vzniklá v přímých, rovných a všeobecných volbách, tedy skutečná tresť a obsah pojmu demokracie, musí svou autoritu bránit a prosazovat. Proto by se tato sněmovna měla zabývat i redefinicí postavení Ústavního soudu v našem ústavním systému tak, aby nemohl fungovat jako svým způsobem třetí — a často rozhodující, neboť už nikým nekontrolovatelná — parlamentní komora.“

Ne že by si tohoto nebezpečného výroku oba deníky nevšimly, ale podle mého názoru si prezidentova slova zasloužila více pozornosti. Výroku měly být zcela jistě věnovány v obou listech úvodní články, protože se jedná skutečně o jeden z nejsilnějších útoků ústavního činitele vůči druhému. V parlamentní demokracii je něco takového skutečně bezprecedentní. V případě Václava Klause to není poprvé, kdy k něčemu podobnému dochází. Rozhodně jde ale o první přímý útok na ústavnost České republiky.

Všichni, kdo se zajímají o politiku v této zemi, musejí cítit, kam až podobné útoky mohou vést. K porušení rovnováhy mezi ústavními institucemi, k rozkolísání demokracie. Ne že bychom se nemohli k těmto institucím vyjadřovat kriticky, ale nemůže tak činit ústavní činitel, který je součástí jedné ze tří mocí.

Dnes se často hovoří o paralelách se Slovenskem. Vítěz voleb u nás i tam měl nízký koaliční potenciál, proto nesestavil vládu. V České republice jsou Věci veřejné, na Slovensku Sloboda a solidarita atd. atd. Podobnost nacházíme rovněž nyní. V letech, kdy byl Vladimír Mečiar na politickém výsluní, „označil ústavný súd za chorí orgán“. Jistě, je to mnohem expresivnější vyjádření, než které použil český prezident, ale smysl i cíl výroku je stejný. Zatímco Václav Havel opouštěl postkomunismus, jeho nástupce v něm vězí až po uši.

Je pochopitelné, že čtenáře více zajímá to, co se ho bezprostředně dotýká: Petr Nečas pokrátí mateřskou, kterou v Topolánkově vládě prosadil a bombasticky obhajoval jako velké vítězství (MF Dnes) a bolestivost vládních úspor (LN). Je to přirozené, protože každého zajímá, kolik peněz má v peněžence. Deníky však musejí působit i osvětově, nestačí psát o nebezpečných výrocích Václava Klause kdesi vzadu ve víkendové příloze, ale je nutné z nich učinit téma dne. Už kvůli demokracii, jejímž strážcem není pouze parlament a politici, ale všichni občané.