Hlavně se zalíbit

Lukáš Jelínek

Projev Václava Klause ve sněmovně byl plynulý, stručný, formálně brilantní. Přesto však nepodstatný, klíčovým tématům se vyhýbající. Klaus má tendenci vytvářet falešnou jednotu na marginálních tématech a doučovat politiky z pragmatismu a líbivosti.

Na jedno má Václav Klaus talent vskutku fenomenální: vždy dokáže přizpůsobit svůj projev publiku, před nímž stojí. Když mluví k občanům, například z televize na Nový rok, je procítěný, plný soudržnosti, vnímavý k problémům obyčejných lidí a — mám aspoň takový dojem — stále sociálnější a sociálnější.

V úterý hovořil před poslanci. Správně tušil, že běžní lidé o řeč zájem mít nebudou. A tak hovořil o reformách — a nezmínil jejich sociální dopady, hovořil o odpovědnosti vlády — a na roli opozice zapomněl. Koneckonců ta, co proti němu seděla ve sněmovně, je při slabotě dvaaosmdesáti mandátů pod jeho rozlišovací úroveň…

Přesto se prezident snažil, aby měl každý z posluchačů nějaký důvod k potlesku. Koalice proto, že do ní vkládá naděje. Euroskeptici proto, že si opět neodpustil šťouchanec vůči Bruselu. Opozice proto, že jí v tradiční pasáži o „soudcokracii“ připomněl, že drtivé volební vítězství levici uzmul Ústavní soud. A Klaus — v detailech později rozvinut svými spolupracovníky — rovnou doporučil ústavní změnu, která by neumožňovala Ústavnímu soudu být „třetí parlamentní komorou“.

To je pochopitelně hloupý mýtus. Ústavní soud nic nenavrhuje, k ničemu se samovolně nevyjadřuje. Pouze na základě oprávněných žádostí se pokouší hlasování většiny našich volených zástupců ve sněmovně a Senátu korigovat z pohledu spravedlnosti. Nemusí se mu to vždy dařit, ovšem rozhodně to není tak, že by měl sám být souzen kdejakým prezidentem a trestán parlamentem. Ústavní soud se snaží dělat práci, kvůli níž byl zřízen. Pokud by měla být zúžena, stačilo by na ni přijmout o pár právníků víc do legislativního odboru parlamentu. K prezidentovu ušlechtilému cíli pomoci zvýšit „důvěru občanů v parlamentní systém a demokracii“ nelze dojít po zádech instituce, jež má čas od času tu „drzost“ vzepřít se prezidentovi, poslancům či senátorům.

Na Klausovu hru naštěstí přistoupila jen ODS, Jiří Paroubek a komunisté, podle jejichž předsedy Filipa byl projev ze dvou třetin konstruktivní. TOP 09, Věci veřejné a ČSSD (ústy Bohuslava Sobotky a Lubomíra Zaorálka) válčit po boku prezidenta se soudci odmítly.

Klausův projev byl plynulý, stručný, formálně brilantní. Přesto však nepodstatný, klíčovým tématům se vyhýbající. Jako by hlava státu takto chtěla jen podpořit dvojici svých věrných: předsedkyni sněmovny Miroslavu Němcovou a premiéra Petra Nečase. Přitom mnohem správnější by bylo, kdyby prezident navštěvoval Poslaneckou sněmovnu častěji než jedenkrát za sedm let a kdyby místo kázání se svým volitelům — třebaže ze zákona neodpovědný — zpovídal z toho, co vykonal ve svěřeném úřadě.

Místo toho má Klaus tendenci vytvářet falešnou jednotu na marginálních tématech a doučovat politiky z pragmatismu a líbivosti. V této mozaice je někdejší planutí Klausova srdce pro velkou koalici (či opoziční smlouvu) jenom jedním z kamínků.

Důsledkem podobného přístupu pak jsou nevýrazné osobnosti na čele institucí, jež by měly být reprezentovány charismatickými odborníky s výstavním morálním štítem. Stačí zmínit Nejvyšší kontrolní úřad, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Ústav pro studium totalitních režimů nebo Veřejného ochránce práv. V posledním případě můžeme ještě doufat, že Pavel Varvařovský překvapí a kvalifikovanou činorodostí vzbudí důvěru občanů i parlamentní opozice.

Ještě smutnější je falešné sbližování politických stran a jejich stoupající ochota „zalíbit se za každou cenu“. Čistě sociální témata nebo klasický nacionalismus voliče rozdělují. Ale radikalita vůči Romům, narkomanům, bezdomovcům a obecně „nepřizpůsobivým“ je u drtivé většiny voličů sázkou na jistotu. A tak si Věci veřejné vyzkoušely vlastní pořádkové hlídky, TOP 09 kandiduje chlapíka, který se nabízel, že „vystřílí Cikány“, ODS má starostu, jenž si maluje budoucí koalici s Dělnickou stranou sociální spravedlnosti, a ČSSD se proslavila obvodní buňkou z Prahy 5, kterou vede Jiří Paroubek a která i po odstranění nejodpudivějších hesel v programu slibuje mj. „ochranu veřejnosti před narkomany, bezdomovci a dalšími závadovými osobami“, například speciálním oddílem městské policie, který by bránil „nežádoucímu shromažďování těchto jedinců“ na veřejných prostranstvích, dále odstěhování center pro narkomany „mimo obydlené lokality Prahy 5“, zpřísnění postihů „proti nepřizpůsobivým občanům“ či vyplácení dávek hmotné nouze „nepřizpůsobivým občanům“ formou poukázek na základní potraviny, hygienické potřeby a oděvy. Lidový dům na jedné straně kritizuje snahu vlády štvát chudé proti ještě chudším, přičemž sociální demokraté z Prahy 5 dotahují „třídní boj“ ad absurdum.

Skutečnost, že hnědá prosakuje do barev demokratických stran bych si Václavu Klausovi přímo vyčítat netroufl. Přinejmenším má však zásluhu na tom, že partaje cyničtí a chovají se účelově. A tak zatímco lidskoprávní témata vedou veřejnost k podepisování petic a účasti na demonstracích, partaje stojí bokem a prezident k nim v očekávaném vystoupení nepronese ani slovo.

Politické uspořádání podle Václava Klause stojí za starou bačkoru. On nakonec jeden jeho sněmovní projev za sedm let bohatě stačí…