Zvykli jsme si, že od slov k činům mají politici daleko. Mnohem snazší je slíbit než splnit. Když se nedaří, leccos jde prominout či odpustit, ale nesmí jít o věci zásadní. Naši nejliberálnější liberálové z ODS spílají konkurentům, že dlouhodobě zadlužují zemi. Volební program z roku 2006 byl plný slibů, výsledkem měl být štíhlý stát. K němu vedly mimochodem zjednodušený daňový formulář formátu A5 a Tlustého kolečko, které nám počítalo, o kolik peněz nám zůstane více za jeho ministrování.

Namísto slibovaného zlepšení podnikatelského prostředí byla ODS úspěšná v podstatě v jediném ohledu. Své sliby dokázala plnit pouze za přispění státních dotací a ve spolupráci s polostátními podniky. "O krok blíže ke státním penězům než ostatní," toto tvrzení je nejspíš skutečným symbolem nynějších občanských demokratů více než Topolánkovy lety za sněhem, zdvižený prostředníček a dovolená v Toskánsku. Anebo možná ještě něco jiného: když zrušil Ústavní soud letošní podzimní volby, přispěchal místopředseda ODS David Vodrážka s prohlášením, že jeho strana bude požadovat peníze za zmařené volby od státu.

Před časem zveřejnil deník Aktuálně.cz zprávu s titulkem: „ODS je zadlužena. Žila nad poměry, prozrazují účty“. Hlavní manažer strany říká, že ODS chtěla zaplatit za volby dvě stě třicet milionů korun, „ale nakonec musela za nasmlouvané služby zaplatit nejméně sto milionů“. A to přesto, že se žádné volby neuskutečnily. Mimochodem Mladá fronta Dnes nedlouho poté uvedla, že ztráta bude mnohem nižší, respektive minimální.

Samozřejmě se nabízí otázka, jak věřit politické straně, která neumí spravovat vlastní pokladnu a chce řídit stát? Ale nechejme ji nezodpovězenou, protože mnohem podstatnější je údaj, kolik peněz měla stát volební kampaň. 230 milionů korun, jak víme. Petr Holub ve svém článku připomíná, že „v roce 2006 zaplatila ODS za sněmovní, senátní a komunální volby 349 milionů. Loni (…) za volby do krajů a do Senátu (…) 321 milionů.“ Dodejme ještě jeden údaj, v roce 2002 investovala ODS do sněmovních, senátních a komunálních voleb 199 milionů korun. Během čtyř let se tedy zvýšily náklady na volby o 150 milionů korun, a to zejména kvůli změně charakteru kampaní. Jejich profesionalizace, rozuměj použití marketingových postupů, je mnohem dražší, nežli je klasické vedení kampaní. Ale i tak jsou to částky podhodnocené, jelikož strany dokáží využívat služby, které platí někdo jiný. Stranické účetnictví tak zůstává nedotčeno. Přirozeně za tuto možnost ODS, ale i další strany, musí něco slíbit. Komu a co nevíme, maximálně tušíme.

Domnívali jsme se, že každá další volební kampaň po roce 2006 bude dražší. Marketingové techniky se budou stále více zdokonalovat, a to samozřejmě něco stojí. Plánovaných 230 milionů korun je zcela jistě částkou podhodnocenou a celkové náklady na zrušené volby by byly asi určitě mnohem vyšší. Sociální demokraté dokonce přislíbili, že je volby nepřijdou ani na 200 milionů, přitom jejich kampaň bývá kreativnější, nápaditější a bombastičtější. Nastala tak zvláštní situace. Zatímco všude ve světě volební náklady rostou a kampaně se zdražují, naše největší politické strany, bojující o každičký hlas všemi prostředky, dokáží oslovovat voliče stále masivnější reklamou, která je přitom stále levnější. Oslovování voličů tak nejspíše zaplatí někdo jiný než samotné politické strany.

Není totiž myslitelné, aby mnohem méně důležité krajské a senátní volby v roce 2008 stály občanské demokraty 321 milionů korun, zatímco plánované sněmovní volby o 100 milionů korun méně. Možná jsem však ODS křivdil, když jsem ji obvinil z toho, že chce vést stát a neumí hospodařit s vlastními penězi. Možná to totiž umí až velice dobře.