Nezasvěcený pozorovatel českého politického dění by si mohl myslet, že vládu vede TOP 09, zatímco Občanská demokratická strana je největší opoziční subjekt. Obě strany se předhánějí ve vzájemném obviňování ohledně korupce na ministerstvu obrany, ministr financí za TOP 09 Miroslav Kalousek se chová jako předseda vlády, jemuž oficiální premiér Petr Nečas z ODS nosí tašku, a nejkritičtější vyjádření představitelů ODS na začátku volební kampaně před obecními a senátními volbami míří do řad TOP 09, nikoliv, jak jsme byli zvyklí, do řad sociální demokracie.

Někteří političtí pozorovatelé tvrdí, že současné pošťuchování mezi vládními stranami je logické ve světle nadcházejících voleb do místních zastupitelstev a Senátu, po kterých prý vše utichne. Jenže problémy jsou ve skutečnosti hlubší, dalo by se říci systémové.

Tak především současná vládní koalice je vlastně první od roku 1989, kdy vládu netvoří jedna velká dominantní strana, ale tři strany, které jejich volební výsledky staví víceméně na roveň. V zemi s tak bídnou politickou kulturou jako je ta česká je samozřejmě snadnější vládnout v  situaci, kdy jedna strana vládní koalice dominuje. Naopak vyrovnanost sil mezi stranami vládní koalice vyžaduje dobré komunikační schopnosti, jakož i neustálé hledání kompromisů, což čeští politici příliš neumějí.

Dalším problémem vládní koalice je skutečnost, že sestává z jedné zavedené strany a dvou nových. Potíže vznikají nejenom proto, že nové strany se ne vždy orientují v politickém provozu, ale hlavně proto, že nové strany musejí potvrdit, že nejsou jen na jedno použití.

Kdyby tyto strany byly v opozici, mohly by snadněji pracovat na dotváření své identity. Voličům by bylo jasné, kdo jsou a co reprezentují nejenom zásluhou programových cílů těchto stran, ale také zásluhou toho, proti komu a čemu se vymezují.

Nadcházející volby jsou tudíž pro tyto nové strany opravdu klíčové, protože propad v nich může být vnímán jako neschopnost potvrdit, že voličské skupiny, jež tyto strany podpořily ve volbách do Poslanecké sněmovny, jsou jakžtakž pevné a loajální. Navíc, ať už se to novým stranám líbí, nebo ne, případný propad ve volbách by byl vnímán i jako jisté odmítnutí vládního programu, v němž se angažují.

Dalším problémem vládní koalice je silná ideologická příbuznost ODS a TOP 09. Něco podobného existovalo v minulosti v podobě spojenectví mezi ODS a Občanskou demokratickou aliancí, jenže ODA nikdy neohrožovala postavení ODS coby dominantní politické síly na pravici. Nyní je situace odlišná, a i proto budou nadcházející volby velmi důležité i pro ODS.

Pokud by v nich výrazně neuspěla, je pravděpodobné, že ve straně vypukne panika, která by za určitých okolností mohla ohrozit i Nečasovu vládu. TOP 09 tedy stojí tváří v tvář nesnadnému dilematu: potřebuje ve volbách uspět, aby potvrdila svůj výsledek z května, a etablovala se tak na české politické scéně, ale uspěje-li „příliš“, bude to nejspíš na úkor ODS, čímž může vyvolat vládní krizi.

V přestřelkách mezi ODS a TOP 09 se jako nejklidnější vládní strana jeví Věci veřejné, ale to se může rychle změnit. Jelikož VV nejsou původně pravicovou stranou s konzervativním programem, budou nadcházející volby také referendem o tom, zda jejich voliči přijali značný povolební posun strany směrem doprava.

Voliči VV také ukáží, zda přijali politický přemet, který strana udělala, když se ve volební kampani před květnovými volbami profilovala jako strana de facto anti-systémová, odmítající politické dinosaury, aby se po volbách stala vládní stranou, navíc v rámci volební koalice s ODS, v níž se to politickými dinosaury jen hemží.

Jelikož jsou VV nejslabší stranou vládní koalice, mohl by volební propad jen o několik málo procent vyvolat ve straně paniku. VV se přitom nechovají jako typická politická strana. Je to svého druhu podnikatelský záměr, takže bude hodně záležet na tom, jak případný volební neúspěch vyhodnotí nejen její členové a sympatizanti, ale především podnikatelé, kteří do vzestupu strany investovali.

Výše zmíněné destabilizační faktory nezmizí, ani když vládní koalice přežije nadcházející volby bez větších otřesů. Rozpočtové škrty a plánované reformy zatím existují jen v podobě oznámených záměrů, které dosud neměly konkrétní sociální dopady. Je otázkou, jak se vládní koalice, jež sestává z poměrně vnitřně nestabilních stran, vypořádá s případnými sociálními nepokoji nebo tlakem veřejnosti, vyjádřeným případným propadem vládních stran v průzkumech veřejného mínění.

Z toho, jak se chovají vládní strany v současnosti, lze usoudit, že na krizové situace nejsou příliš dobře připraveny. Může se tak brzy ukázat, že v českých poměrech nemusí být ani většina v podobě 118 poslaneckých křesel zárukou stability.