Zavřít někoho proti jeho vůli do léčebny není v zahraničí příliš snadné, v České republice na to ale stačí úsudek znalce. Lidé, kteří porušili v duševní nepříčetnosti zákon, tak mohou paradoxně skončit hůř, než kdyby byli při smyslech: délka trestu ve vězení totiž musí odpovídat okolnostem a být přiměřená závažnosti trestného činu, ale v nařízené ústavní léčbě mohou nemocní strávit proti své vůli celý zbytek života. Maximálně dvouletý pobyt lze totiž opakovaně prodlužovat.

Jak vyplývá z tiskové zprávy Centra advokacie duševně postižených a Ligy lidských práv, duševně nemocný může na dlouhé měsíce skončit v léčebně i přesto, že by jako zdravý vůbec ve vězení neskončil. To se může stát tehdy, pokud se dotyčný dopustí méně závažného trestného činu, za který by byl potrestán třeba jenom pokutou. Český právní řád totiž nepovažuje ochranné léčení za ekvivalent trestu odnětí svobody, přestože se nařízený pobyt v léčebně pobytu ve vězení v praktických důsledcích blíží.

Jako příklad uvádí Zuzana Durajová z Centra advokacie duševně postižených případ muže, který se ve stavu psychózy dopustil trestného činu podvodu. Přestože škoda byla pouze 25 tisíc korun a odpovídajícím trestem je pokuta nebo maximálně šest měsíců vězení, znalec o něm do posudku napsal, že je  „z psychiatrického hlediska nebezpečný". Následkem toho skončil muž na dvacet měsíců v psychiatrické léčebně, přestože mu soud mohl nařídit pouze mírnější ambulantní léčbu. Ve skutečnosti muž žádné známky násilí nejevil a s lékaři spolupracoval, přesto by bez pomoci právníků z nevládních organizací v léčebně zůstal pravděpodobně déle.

„V zahraničí se používají speciální objektivizující metodiky, v České republice je toto posouzení založené na subjektivním odhadu znalce. To vytváří prostor pro chybné závěry s možnými fatálními důsledky“ uvedla Durajová. Při rozhodování o ochranném léčení se totiž přihlíží k „nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě", jenomže zákon nijak neupřesňuje, co tato nebezpečnost vlastně znamená.