Čím dál častěji zde píšeme o malé profesionalitě a velké necitelnosti našeho údajně svobodného a nezávislého tisku. Po letmém přečtení několika článků v minulém týdnu jsem vybrala dva, uveřejněné v téměř antagonistických listech — v Lidových novinách a v Právu.

Začnu rozhovorem s Mirkem Topolánkem v sobotním Právu. Bývalý politik v něm říká, že je znepokojen tím, jak se uměle vyvolává třídní rozpor mezi „takzvaně“ bohatými a chudými. Přitom bohatí prý platí progresivní daně a progresivní zdravotní pojištění, za kteréžto sumy nedostávají odpovídající služby.

Nevím, jak přišel pan Topolánek na to, že u nás se platí progresivní daň. Pokud vím, přes tlak veřejnosti i levicových stran se k ní nepřistoupilo, zejména zásluhou Topolánkem velmi respektovaného Miroslava Kalouska. U nás přece máme takzvaně rovnou, patnáctiprocentní daň, pokud vím. Takže každý přispívá ze svého příjmu patnácti procenty (nechci se pouštět do otázek superhrubé mzdy, o to teď nejde). Samozřejmě, že jeho patnáct procent je nominálně víc než patnáct procent platu zdravotní sestry, ale pokud této takzvaně rovné dani přiznáme nějakou spravedlnost, je založena snad na tom, že každý prostě ze svého příjmu odevzdá určité, shodné, procento.

Kdybychom se chtěli bavit o nespravedlnosti, poukázali bychom na to, že patnáct procent z příjmu zdravotní sestry představuje pravděpodobně mnohem nezbytnější částku v rodinném rozpočtu než patnáct procent z platu předsedy vlády. A odpovídající zdravotnické služby? To si snad ani ministr Julínek nedovolil říci, že by lidé s vyššími příjmy, kteří tudíž odvádějí víc na zdravotním pojištění, měli mít také lepší péči. Takže nevím, kdo tady otevírá třídní propast mezi bohatými a chudými.

Mirek Topolánek také ve stejném rozhovoru řekl, že jestli někdo rozvrací justici, není to nějaká mafie, ale tři ženy, jejichž jména jsou Benešová, Brožová a Wagnerová. To je opravdu skandální odhalení. Má to ale jednu podstatnou vadu — redaktor Práva Jiří Ovčáček, který s panem Topolánkem rozhovor vede, ho prostě nechává říkat, co ho napadne, klade mu jenom předem připravené otázky, a nikdy mu neoponuje — snad aby se pan bývalý předseda vlády a strany nenaštval a rozhovor nezkazil. Takže se nedozvíme, čím podle Topolánka ty tři ženy podvracejí českou justici a také se nedočkáme námitky k jeho tvrzení o progresivní dani.

Sobotní rozhovory v Právu patřily k několika příkladům dobré žurnalistiky. V době, kdy je vedl Alexandr Kramer, si sobotní právo kupovali snad i ti, kteří mu dodnes nepřestali říkat Rudé. Kramerovi by se nestalo, aby nechal tázaného říkat nehoráznosti jen tak bez komentáře. Jiří Ovčáček v tomto rozhovoru pracuje spíš jako Topolánkův tiskový mluvčí — prostřednictvím prostoru v nezávislých novinách mu dopřeje seriózní prostor k tomu, aby nám zejména sdělil, jak skvělý chlap je Kalousek. A aby se, byť nekonkrétně, pochlubil, jak se má dobře a že si hodně vydělá. Rozhovor s ním je nevkusný a nepatřičný — kdo je koneckonců na jeho poměry i názory dneska zvědavý?

Ještě bezohlednější kousek ovšem předvedly Lidové noviny v krátkém sloupku někdejšího šéfredaktora, ekonoma Karla Kříže. Ten kritizuje rozhodnutí pražského dopravního podniku, který do pěti let slibuje dalších deset stanic metra vybavených bezbariérovým vstupem — znamená to každý rok 200 milionů korun.

Nevím, zda a proč musí stát vybudování bezbariérového přístupu do metra 200 milionů ročně, ale nesouhlasím s Karlem Křížem v tom, že bezbariérový vstup lze nahradit větším množstvím automobilů, kterým se invalidé dostanou, kam potřebují sami, nebo osobní asistencí u metra. Možná už dávno metrem nejel anebo nezná takové stanice jako je třeba Kačerov (kde zrovna výtah není). Z této stanice jezdí obrovské množství autobusů směrem k sídlištím na Novodvorské, Lhotce, Libuši, Písnici, do Kunratic i do příměstských satelitů rodinných domků v Břežanech, Zvoli, Okrouhlu, Jesenici a tak dál. Připomínám, že na trase všech těch autobusů je také Krčská nemocnice: teprve tam se jednotlivé linky větví.

Z nemocnice cestuje mnoho lidí různě pohybově handicapovaných, mnozí jsou staří, hodně je matek s kočárky a malými dětmi. Každý, kdo vystoupí z autobusu na Kačerově a přestupuje do metra, musí sejít řadu schodů, projít podchodem pod silnicí, vylézt stejnou řadu schodů nahoru a pak znovu slézt po schodech do metra. Za celou dobu, kdy nejstarší trasa C v Praze existuje, se nikdy nemluvilo o tom, že by měla být prodloužena alespoň do té Krče, že by měla být přestavěna tak, aby byl východ z metra na obě strany staré vídeňské silnice a že by měl být eskalátor nahoru i dolů. Anebo ten výtah. Překonávání schodů není problém jenom pro lidi s pohybovým handicapem, k tomu stačí mít těžší zavazadlo nebo malé dítě. Karel Kříž píše, že v bohatých a dobře řízených zemích jako je Japonsko nebo USA pomáhají placené síly — ale kolik by jich na takovém Kačerově muselo být? Schodiště jsou celkem tři. A mimochodem — jak by u nás fungovaly? V Londýně jsou pomocníci v metru skoro samí černoši — přijali by obyvatelé Prahy, aby to byli „barevní“?

Pro odstrašující příklad bychom si mohli dojet i na stanici Staroměstská, kde chybí východ na druhou stranu rušné Křižovnické ulice, takže cesta do Rudolfina je ztrpčena přechodem přes ulici, kde zelená pro chodce svítí mnohem kratší dobu než červená a nikdy tak dlouho, aby člověk pohodlně a s pocitem bezpečí přešel. A přitom pod Palachovým náměstím se rozkládá obrovské podzemní parkoviště, možnost propojit jeho prostor se stanicí metra tady byla. Ani na Staroměstské není výtah, to asi aby si turisté a návštěvníci Pražského jara nemysleli, že se u nás, na rozdíl třeba od Japonska, špatně hospodaří a vyhazují se veřejné prostředky za pohodlí pro socky, které si nemohou dojet do centra autem.

Jestli má být metro prodlouženo například k Motolské nemocnici, pevně doufám, že tam výtah bude a že výstup bude na obou stranách silnice, bude-li třeba nějakou překonávat. Pevně doufám, že se bude investovat do bezbariérových vstupů, a ne do individuálních automobilů, byť by byly pro pohybově handicapované: cožpak je samozřejmé, že každý bude chtít řídit? A jak se dostane bez výtahu z podzemního parkoviště třeba do Rudolfina?

Karel Kříž píše, že výtahy v metru jsou nejen předražené (a to asi jsou, podobně jako zbytečné protiteroristické koše, které bezpochyby musely být dobrým korupčním kšeftem za provizi), ale ve své podstatě šílené. Jeho rozhořčení opravdu nechápu — jestli má něco v Praze ve veřejném prostoru nesporný smysl, pak je to kultivace veřejné dopravy.

Praha je na první pohled bohaté město. Základní otázka, o niž v té souvislosti jde, je, zda bude také k životu pro své stálé obyvatele, jak se bude chovat ke svému jedinečnému terénu a jak dokáže překonat problémy, které její krajinná členitost způsobuje.

Brojit proti výtahům v metru je druhý vrchol nevkusu, který jsem v minulém týdnu zaznamenala v našich novinách. A to nevím, kolik jsem jich přehlédla.