O rovnosti před zákonem
Josef ŠlerkaMyšlenka zavést pokuty odpovídající majetkovým poměrům řidiče nastolila podnětný spor, jak rozumíme zásadě rovnosti před právem.
Návrh ministra dopravy Víta Bárty, aby byla výše pokuty za dopravní přestupek odvozena od majetku řidiče, sklidil nebývalou vlnu nevole mezi koaličními partnery. Podle nich by tak byla porušena rovnost občanů před zákonem, která je u nás zaručena ústavou.
Poslanec TOP 09 František Laudát se nechal slyšet, že „někdo třeba bydlí velice nuzně, ale prioritou je pro něj koupit si luxusní auto". Petr Bendl z ODS pro změnu označil návrh za populistický, který těží z lidské závisti. Samotný Bárta svůj návrh obhajuje takto: „Návrh znemožní, aby především dobře situovaní a agresivní mladí řidiči měli dojem, že je česká silnice Divokým západem." Výše pokuty by se prý dala třeba počítat podle daňového přiznání či ceny vozu.
Pevně doufám, že tahle koaliční přestřelka nevyšumí. Její myšlenkové pozadí je totiž velice zajímavé. Jde o to, zda rovnost před zákonem znamená, že máme být podrobeni všichni stejnému trestu, nebo zda trest má být každému přiměřeně stejný. Je to spor o to, zda měřítkem má být abstraktní, neživý právní konstrukt, nebo zda měřítkem má být konkrétní jedinec z masa a kostí, konkrétní historická bytost, žádný abstrakt. A to je spor věru zajímavý.
Prostě a jednoduše: tisíc korun pro mladíka pelášícího z diskotéky v Horní Dolní ve favoritu 120 km za hodinu, který se potřebuje předvést před slečnou, se kterou pracuje ve stejném nákupním centru, může být dostatečná pokuta a výstraha. Pro úspěšného manažera je to zanedbatelná položka.
Má-li být trest účinný, měl by se alespoň pokusit viníka vést k nápravě (nebo ho alespoň odrazovat od opakovaného páchání činu), a to i nastavením své finanční výše. Odvodit ji také od jeho finanční situace je tedy logický krok. Bude tak dosažena rovnost před zákonem nejen formální, ale i faktická. Potud s Bártou nelze než souhlasit.
Kde však Bárta fatálně chybuje, je otázka, jak stanovit výši pokuty. Tu by neměl určovat žádný abstraktní vzorec, ale soudce, který bude pokutu osobně projednávat s viníkem, ztížila by se tak možnost kalkulovat i s připravovaným vzorcem. Spokojen by byl i pan poslanec Laudát, přeci ten, kdo přes den nuzuje, aby se večer proháněl v maserati, ten se nemusí u soudu za svou chudobu stydět.
Představa, že soudce bude rozhodovat o každém překročení rychlosti mi ovšem přijde šílená. K tomu přece stačí policie strážící u silnice. (Kdyby tomu tak bylo i ve skutečnosti, což?) Také máme jiný instrument: bodový systém, který má právě v sobě nastaven princip individuální zodpovědnosti (podle míry ohrožení či společenské nebezpečnosti přečinů) a následné míry trestu. Jsem pro důslednější aplikaci tohoto systému a pro jeho zpřísnění (kulturu dopravy to může jenom pozvednout). Zajímavý mi spíše přijde diskutovaný instrument případného vyměřování pokut podle obsahu motoru. Bezpochyby je přímá souvislost mezi kubaturou motoru a jeho potenciálním nebezpečím okolí (při vysokých rychlostech, k nimž jízdní možnosti vozidla jistě lákají) - což by se právě mohlo zohledňovat při překročení rychlosti... Souvislost obsahu motoru s majetkem je v tomto případě jen sekundární a vůbec ne automatická, byť ji leze předpokládat, ale stejně tak může souviset síla motoru s osobnostními rysy řidiče. (Umím si představit stejně tak veksláckého zbohatlíka prohánějícího se v audi jako prodavače v supermarketu, zadluženého až po uši, bohorovně se prohánějícího jak pirát ve stejném autě.)
Naopak by tento systém pak mohl být výchovně téměř benevolentní vůči lidem přechodně či celoživotně nepracujícím a na dávkách (kteří v dávkách a v různých příspěvcích kolem také mívají až kolem 8.000 na hlavu, ale plat a oficielní příjem někdy vlastně žádný nemají).
Nesouhlasím tedy s pokutami za přestupky a stupňováním podle výše příjmu - protože i člověk třeba nepracující a na životním minimu se má na ulici chovat stejně slušně a se stejným možným postihem, jako člověk více vydělávající pro svou třeba velmi početnou rodinu.
Výchova na ulici začíná především v útlém dětském věku od ohleduplného chování k ostatním lidem už jako u chodce, řidiče kola atd. Za spravedlivé výchovné postihy - a to nemyslím jen finanční - považuji jak mezi dětmi, tak mezi dospělými (kromě občasných lidských vyjímek) především postihy ROVNÉ.
Názor, že soudce bude řešit každé překročení rychlosti je typickým příkladem nesolidní argumentace. Do určitého procenta se vyřeší problém přímo na silnici, do dalšího vyššího překročení rychlosti pak u soudního, či obecního úředníka a teprve u extrémních případů soudně s pořádnou paletou. Soudce jistě dovede odlišit „zodpovědného“ živitele rodiny od rozežraného snoba, či dokonce od člověka s duševní dispozicí k agresivitě. Již v šedesátých letech minulého století se problémem zabývali v USA a zjistili kupříkladu, že majitelé rudě červených vozů jsou predisponovaní k agresivitě za volantem. Policie je soustředěněji sledovala a i jejich postihy byly vyšší.