Práva veřejná podlehla domnělému právu koaličních politiků na nerušené vládnutí. Žádný z kandidátů na ombudsmana neprovokuje svým levičáctvím či zarputilou obhajobou lidských, ba dokonce menšinových práv. Pravicová většina ve sněmovně si vybere z pravicových adeptů.

Nikde ale není psáno, že nás čeká špatný ochránce veřejných práv. Co pochybí na kvalifikaci, může dohnat osobní pílí. Bývalý populární hejtman Jan Zahradník může napodobit jiného občanského demokrata, Lubomíra Voleníka, který v devadesátých letech nečekaně zazářil na Nejvyšším kontrolním úřadě. Pavlu Varvařovskému se může hodit zkušenost ústavního soudce. František Bányai kandiduje přímo z minoritního prostředí a John Bok je aktivista tělem i duší.

Každý z kandidátů má něco do sebe. Přesto se vnucuje otázka: Takto vypadá elita českých lidskoprávních obránců?

Ale asi bychom byli tuze nároční, kdybychom odpověď na ni vyžadovali od koaličních politiků. Těm jde o jediné: minimalizovat třecí plochy tam, kde vlastně „o nic nejde“. Jak před časem naznačil Miroslav Kalousek, kdyby šlo o peníze, bylo by to klíčové téma. Ale ochrana veřejných práv?

A tak zákonodárci TOP 09 couvli ze zdánlivě úpěnlivého lpění na Anně Šabatové a uvolnili prostor koaličnímu vyjednávání. Většinová ODS ze Senátu nabízí Varvařovského a Bányaie, Zahradníkovou nominací jí píchl i prezident Klaus. Jihočech Zahradník je nekonfliktní uchazeč, navíc může konvenovat i Jihočechovi Kalouskovi.

Koalice si určitě vybere. A opozice? Ta bude mít ve sněmovně příležitost důkladně prověřit odborné i charakterové předpoklady jednotlivých zájemců. Na jejích hlasech nesejde, tím hlasitěji se bude moci ptát.

Padnout by přitom mohl i dotaz, co ještě dalšího má být sneseno na oltář koaliční jednoty. Vždyť stejně tak výběr nového ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů probíhal podle zásady — „někdo kompromisní, ale hlavně náš“. Daniel Herman potěšil většinu rady ústavu a patrně i senátorů, kteří si ji vybrali. Kvalifikace sice nic moc, zato ví, co se od něj čeká. Co na tom, že se vrátil k rozkladu ÚSTR, k čemuž si přizval i původního pachatele Pavla Žáčka?

Brzy může být volný post prezidenta NKÚ, koalice má zálusk i na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. „Náš člověk“ by měl být podle dřívějšího vyjádření Radka Johna také policejní prezident. Časem bude nejspíš koaliční i toaletářka v podchodu na pražském Václaváku.

Vzývaný nový politický styl se nekoná. To jen staré známé válcování získalo širší rozsah a větší intenzitu. Zlé jazyky mohou rovnou tvrdit, že jsme svědky odvrácené tváře politické změny: čerstvé politické subjekty a jejich reprezentanti si přece taky chtějí přijít na své. Petr Nečas potřebuje uspokojit své věrné spolustraníky a zároveň si to nerozházet s kmotry v zákulisí. Miroslav Kalousek musí vybudovat strukturu TOP 09 a motivovat její členy. Věci veřejné mají závazky jak ke svým sponzorům, tak k bývalému, současnému i budoucímu managementu ABL. Způsob rozmísťování ministerských náměstků a dalších klíčových státních úředníků je stále zlověstnější.

Již z minulosti je známo, že když to v koalici drhne, zacpávají se ústa funkcemi. Pak se „nějak vyřeší“ i povodňová daň, i úpravy zákoníku práce. Jedna z legitimních funkcí politických stran — zajišťování kariérního vzestupu svých členů — zvolna začíná dominovat nad ostatními. Partaje zprava doleva degenerují a znechucení nestraníků vzrůstá. Dá se ještě vůbec spoléhat na takto spravovaný stát?

Snahy o „zeštíhlení“ či privatizaci státu se tak nakonec mohou české pravici vymstít. Četné občanské iniciativy již na to, že Nečasova koalice nebude jejich spojencem, přišly. Časem prozřou i voliči. Snad nebude pozdě. A snad bude v tu chvíli připravena též kompetentní opozice. Myslím tím tu, co se dokázala věcně postavit za nestraničku Šabatovou, nikoli tu, jež vede dětinské souboje s bájnými krakeny…