Nedávná výzva B. Gatese a W. Buffeta „stovkám amerických miliardářů“, aby darovali nejméně polovinu svého majetku na charitu ať už zaživa nebo po smrti (alive or dead), měla na veřejnosti velký ohlas. Uvidíme, jak zareagují vlastníci miliard, ale každopádně je to nový, neotřelý příznak našich přízračných časů.

Americký časopis Forbes každoročně sestavuje různé žebříčky boháčů a mezi tisícovkou nejbohatších osob světa máme už i tři zlaté hochy od nás: Petra Kellnera, Zdeňka Bakalu a Andreje Babiše. Ale výzva se bohužel týká jen amerických miliardářů, takže se ti naši tři králové asi nepřipojí. Nakonec není to tak dlouho, co se dopracovali svého bohatství, tak si to určitě chtějí ještě chvíli užít. Navíc i Kellner se svými 142 miliardami korun je vyslovený chudák ve srovnání s Billem „Zacheem“ Gatesem s jeho 53 miliardami v dolarech.

Možná, že je na čase, abych vysvětlil, proč jsem Billovi Gatesovi přidal přezdívku Zacheus. Je to podle jedné biblické postavy, která se stala příkladem zázraku, dokazujícího, že i boháč může vstoupit do Božího království. Zacheus byl vrchní celník, který si od římských okupantů koupil právo na vybírání cla, vlastně daní, ve Svaté zemi. Co vybral nad stanovenou mez, bylo jeho. Už Římané přišli na výhody outsourcing. S tím máme už také své zkušenosti, a tak si umíme představit, že vybíral dost nevybíravě a přišel si na své. Lidi ho neměli rádi. Díky Billovi Gatesovi si dnes umíme představit i to, že se v Zacheovi hnulo svědomí a když se v Jerichu, kde bydlel, setkal s Ježíšem Nazaretským, rozhodl se půl svého majetku rozdat chudým. Kromě toho se zavázal to, co vzal neprávem, čtyřnásobně nahradit. Ježíš říkal, že takhle se projevuje spása. Bill to asi nedočetl do konce. Anebo má všechny ty peníze právem?

Jsou lidé, kterým je jedno, odkud peníze pocházejí, hlavně, že to jsou peníze. Jiní řeknou, ať už jsou odkudkoli, hlavně že poslouží dobré věci (účel světí prostředky, říkalo se v dobách, kdy se ještě aspoň předstíralo, že je něco svaté).

Nevládní organizace (myslím ty skutečně občanské, ne ty, které byly vytvořeny, aby pracovaly na něčí zakázku, v zemích, jako je Česká republika, kde nejsou dostatečné prozíravé, velkorysé a transparentní veřejné zdroje) jsou často odkázány na hledání jakýchkoli zdrojů a dostávají se do dilemat, zda se ptát po původu peněz nebo raději ne.

Záleží nebo nezáleží na tom, že George Soros spekuluje, jen se od něj prachy práší, že na Černou středu 16. září 1992 prodejem 10 miliard liber donutil Bank of England devalvovat libru, a způsobil britské vládě ztrátu 3,4 miliardy, zatímco sám na tom miliardu vydělal? A že v takových operacích pokračuje? I teď v krizi patří k těm, kdo vydělali — a někdo na to pak doplatí. Přitom Soros je úplně výstavní příklad mecenáše, dárce, filantropa a neštěstí, které na jedné straně působí, na druhé straně zase napravuje, nebo se o to aspoň snaží. Pravděpodobně dle svého nejlepšího vědomí např. financuje opoziční síly a pomáhá svrhnout vlády, které mu připadají nevhodné, zejména v jeho rodné Střední a Východní Evropě ale také v USA, kde se mu nelíbila vláda G. W. Bushe. Dělá to samozřejmě všechno v zájmu demokracie a občanské společnosti, která by to sama neuměla a třeba by nedokázala rozpoznat, kterou vládu je třeba svrhnout. Jenom se člověk ptá, proč všechna ta práce se svrháváním monarchií.

Jen si představte, jaká je to výhoda, když má jeden člověk víc peněz než celé státy, které na rozhodování, jak zacházet s penězi, mají spoustu úřadů a parlamentů a soudů a dalších byrokratických výmyslů. Bill si prostě řekne, něco by se mělo udělat konečně s HIV/ AIDS a vydá příkaz a už se sypou miliardy.

Nějaká taková chudá vláda by se nanejvýš mohla pokoušet prosadit, že si bude vyrábět generika, levné kopie léků pro své nemocné, ale asi by to farmaceutické firmy zase jako obvykle zablokovaly, protože by přišly o kšeft. Z darů bude na léky i na spoustu dalších věcí, zachrání se životy a zdraví, ale nic se nezmění na systému, který chudobu a nemoci dál produkuje. Ani kdyby to rozdali všechno a nechali si jen na holé živobytí.

Udělal to tak Toby Ord, který přednáší v Oxfordu matematiku a morální filosofii. Učinil rozhodnutí, že až do důchodu nebude utrácet na potřeby své rodiny víc než 20 000 liber ročně a co vydělá nadto, daruje na boj proti chudobě ve světě. Je mu třicet a spočítal si, že za svou kariéru takto může darovat až milion liber a fakticky zachránit stovky životů. Pro svou úctyhodnou myšlenku získal i další a v listopadu loňského roku založená společnost „Dávat, co můžeme“ má už 52 členů. Přijímací formule zní: „Dávám tento slib ze svobodné vůle, otevřeně a bez lítosti“. Zkušeností těchto dárců je, že se cítí bohatší, obdarovaní, šťastnější ve svých životech. To má asi už docela blízko ke spáse. Ale ani to nestačí.

Je třeba změnit ekonomicko-politické struktury, které nejenže připouštějí do nebe volající rozdíly, ale jsou nastaveny tak, že absurdní nesouměřitelnost (jak říká Jan Keller) bohatství a životních šancí aktivně vytvářejí.

Kapitalismus, který se ještě snažil o svou trvalou udržitelnost, vymýšlel opatření, jak obscénní rozdíly zmírňovat, a tím i zmírňovat hněv vykořisťovaných. Přistoupil na progresívní zdanění a dodnes lze vidět ve Skandinávii, že to docela dobře funguje. Uznal někdy i sociální odpovědnost spojenou s majetkem, jak je v Německu zakotvená přímo v ústavě, a připustil velkou míru demokratické kontroly nad ekonomikou.

Kapitalismus, který ztrácí soudnost, už se, jak se zdá, zmůže jen na charitu. I to může udělat dojem, ale není to řešení ani v boji proti chudobě, ani pro záchranu kapitalismu utrženého ze řetězu, protože má-li být dosaženo udržitelnosti, nakonec stejně nezbude než tok přerozdělování od chudých k bohatým otočit, skončit se socializováním ztrát a privatizováním zisků z krizí i z konjunktur. Stejně jako hřích je osobní i strukturální, má i spása svou strukturální podobu: spravedlnost a solidaritu.