Není nic nového, že média mají ráda negativní zprávy a žijí hlavně jimi a z nich. Pokud jde o investigativní pořady, je to v pořádku, protože tady média a novináři plní roli „hlídacího psa demokracie“.

Pokud se však po příkladu bulvárních listů zaměřují pouze na negaci, vytvářejí ve společnosti nebezpečné klima nedůvěry a podezírání každého každým, a budí dojem, že nikdo jiný tady už ani nežije a nic dobrého se neděje. Platí to jak o interpretaci našich dějin a naší národní povahy, kde je vytvářen obraz národa zbabělého a bez hrdinů, tak o naší současnosti.

Dobře to bylo možné vnímat při nedávných povodních. Kdo poslouchal ČRo, ale i sledoval ČT, mohl vidět a slyšet zoufalství redaktorů, kteří se vedle průběžného zpravodajství bez úspěchu pídili po negativních zprávách, zejména po rabování. Jedna tuto urputnou snahu ilustrující hláška zněla: „panují obavy z rabování, ale zatím se nenaplnily“. Další dny se naštěstí objevili nějací mladíci z Polska a někdo z Rumunska, takže se referovalo o podivné návštěvě tří mladíků, a inspirovalo to novopečeného ministra vnitra Radka Johna k oné citované větě obdivu k českým zlodějům, kteří jsou dnes solidární s postiženými občany.

Ovšem hned vzápětí přišla pěkná zpráva, ve které hlasatel ČRo 1 pevným hlasem sdělil, že došlo k rabování. Vlastním obsahem sdělení však bylo, že nějaký voják, který na jednom ze zatopených míst pomáhal, zjistil, že se mu ztratily doklady a několik věcí k tomu. Zprávu hlasatel překvapivě zakončil tím, že je zase našel. Člověk žasne. Dozvěděli jsme se zajímavost, že jeden voják je popleta, ovšem — slovo rabování ve zprávě zaznělo.

Vyslechla jsem několik rozhovorů moderátorů z míst, kde lidé zápasili o majetek a základní potřeby, a vždy po základních otázkách přišlo ono kýžené — a co rabování, nedošlo u Vás k něčemu? Trápení moderátorům naštěstí ulehčila žena, která šlohla u nějaké pumpy kasičku se čtyřmi tisíci. Přiznám se, že se mi dokonce ulevilo, protože jsem soucítila s redaktory, kteří stále nemohli oznámit národu tu správnou zprávu o našich spoluobčanech hyenách, a tudíž o naší národní povaze.

Tato série byla na závěr zakončena oznámením, že jakýsi dobrovolník, který pomáhal jedné rodině, jí ukradl čtyřicet tisíc, které dostali jako pomoc od státu. Zpráva však končila dovětkem, že se sám tentýž den přihlásil na policii. To byl tedy zřejmě zloděj magor, který nevěděl, „co v tom žalu dělá“, jak se praví v jedné anekdotě.

Občas naštěstí přišly také zprávy o obětavosti dobrovolníků i o neziskových organizacích, které se spojily a začaly organizovat pomoc i posílat dobrovolníky, kterých nebylo málo. ČT odvysílala reportáž o starostovi a místním policistovi, kteří pomáhali druhým, a nemohli tak být přítomni ve vlastních domovech, které byly rovněž velmi postiženy záplavami. To jsou totiž ty hlavní a důležité činy. Tyto zprávy byly ale v naprosté menšině. Celá záležitost vypovídá o několika věcech.

O touze po negativních zprávách, o snaze vyrobit zprávy tam, kde nejsou, a zdeptat lidi ještě více než jsou. Kromě toho se stále ptám po hodnotě informací, které se dozvídáme z éteru.

Prožila jsem povodně v malé obci v severních Čechách. U nás starosta fungoval velmi omezeně a informace jsme neměli vůbec žádné. Nemohli jsme se k sobě vzájemně dostat, protože říčka Kamenice odřízla jednotlivé části obce od sebe. Naše informovanost tak spočívala v tom, co který soused nebo kolemjdoucí sdělil o jiné části vesnice. Dokonce ani teď, když voda opadla, nevíme vlastně, co všechno se stalo a zda druhá vlna, větší té první, byla, či nebyla způsobena tím, že majitel soukromého rybníku, který je za vesnicí, upustil vodu. Víme jedině, že starosta tam údajně odmítl jet, protože „šlo o soukromý majetek“. Teprve několik dní po skončení jsme se dozvěděli, že v druhé části naší obce nebyla voda a nešel proud. Zažila jsem tedy přímo v místě něco, o čem dodnes neznám podrobnosti.

Tady jsme u manipulace zprávami. Vždycky se vybírá pouhá část toho, co se děje u nás i ve světě. Měli bychom si být vědomi toho, že některé věci nevíme a nebudeme nikdy vědět. Zčásti proto, že některé informace mít záměrně nemáme, zčásti proto, že není možné vědět všechno a sestavit z toho obraz skutečnosti. Víme jenom to, co jsme poznali na vlastní oči a co víme od důvěryhodných svědků a potom to, co někdo jako informace pro nás uvolní. Proto bychom si vždycky měli dávat pozor, tak jako jsme to dělali za minulého režimu, a zkoumat svět vlastním rozumem.