Lovci lidí a žebravé řády

Při pohybu městem, zvlášť na některých místech, narážíme na citové vyděrače, kteří buď prodávají nějaký produkt, nebo shánějí prostředky na bohulibý účel. Je to možná zdravě kapitalistické, ale je to odpuzující.

Když se člověk chce v Praze na stanici I. P. Pavlova nebo Florenc rychle dostat do metra, musí obvykle kličkovat mezi nástrahami silně odhodlaných lovců lidí, kteří se šikují už v širším okolí. Jindy tak vlezlí Svědkové patří v metru k těm nejméně obtěžujícím, protože si své věže stráží někde tiše v koutku a čekají, jestli se někdo zastaví na kus řeči o konci světa. Noviny Metro zdarma si ze stojanu vezme, komu záleží na tom, aby za své peníze dostal odpovídající kvalitu. Prodavači bez domova poctivě pracují a nabízejí za peníz zajímavé čtení, Nový prostor. Časopis kupuji a přeji jim nový domov.

Chápu rovněž, že různé nevládní organizace, které jdou s dobou a prodělaly už několik školení expertů na práci s veřejností, mají puzení vyslat do ulic své nadšené dobrovolníky, aby s neziskovým poselstvím oslovovali pasanty. Na mladé nadšence v neformálním odění se usmívám a při chůzi říkám: „děkuji, vaši organizaci znám a spolupracuji s ní“ (to je většinou pravda). Když jde o Člověka v tísni, užívám jen první část odpovědi.

No a pak jsou ti další. Ti, kdo němě člověku vrazí pod nos nějaký letáček, s kterým stojí zpravidla v nejužším místě, kudy se davy musí propasírovat. Někdy si letáček bezmyšlenkovitě vezmu. Nevím proč, stejně ho hodím do nejbližšího koše. Jiného kalibru jsou různé průzkumy chování konzumentů, před kterými panicky prchám, takže nevím, o co vlastně jde, ale někdy na útěku ještě zaslechnu něco o mobilním operátorovi, hypermarketech a tak podobně. Už když vidím postavu v korektním oblečení s deskami v rukou, nasazuji nepříčetný výraz a mumlám ne, děkuji, nemám čas, nemám zájem, spěchám. I když jsem zdvořilý, někteří se tváří dotčeně. Docela je chápu, protože si umím představit, že člověk přijme místo lovce lidí, asi jen když je sám v zoufalé situaci. Každý si musí nějak opatřit živobytí, ale nechci se na tom podílet. Stejně jako ze zásady neodpovídám na telefonické průzkumy, s kterými obtěžují o víkendech nebo po večerech. Nic jim do toho není.

Nejhorší jsou ovšem žebrající děti. Nemyslím omámená rumunská nemluvňata v náručí matek ovládaných nějakým gangem. To už se v Praze snad ani nevidí. Na mysli mám ty novodobé pouliční žebravé řády jakési. Nejsou to jenom děti, ale dost často ano. Vybírají peníze na nějaký dobrý účel, často velmi mlhavě definovaný, jak vím z dob, kdy jich ještě nebylo tolik a kdy jsem občas něco dal a chtěl přitom vědět, na co vlastně. Většinou jsem se nic moc nedozvěděl a ještě jsem se musel bránit, že nechci žádné plastikové srdíčko nebo jinou ohavnost, kterou mi za třicet korun jako protihodnotu vnucovaly. Řada dětí už má dobře vyvinutý instinkt na to, u koho je šance. Protože často postupují v rojnicích, nepovede se vždycky vyhnout oslovení, a tak se ocitám v roli bezcitného dospělého. Není to dobrý pocit ani pro mě, ani pro ty frustrované děti, které někdo poslal žebrat.

Cynicky viděno je to dobrá škola života. Žebrání se mnoha dětem v budoucnosti, jestli to takhle půjde dál, může hodit pro vlastní potřebu. Nezpochybňuji, že jde většinou o dobrý účel a už vůbec nezpochybňuji význam svobodně zvoleného obdarování nebo sbírek na rychlou pomoc obětem katastrof. Žebrákům, kteří žebrají pro sebe, obvykle něco dám.

Vadí mi ale to velké zmatení, které je s tím vším spojené.

Vadí mi, když se směna tváří jako dar, když mi někdo nabízí 30 procent navíc zdarma, druhý výrobek zdarma, 300 minut zdarma. A stejně na tom nekřesťansky vydělá. Je to bezostyšné ohlupování a ponižování těch, kdo takové pitomé lži šíří, i těch, kdo je musí poslouchat. Proti takovému skrytému okrádání, které lidi mění na objekty, je loupežné přepadení ještě docela důstojná záležitost.

Vadí mi, když někdo vynucuje dar, a aby to tak nevypadalo, nabízí jakousi protihodnotu, nějakou bezcennou veteš nebo možnost projevit soucit a uchlácholit špatného svědomí, které před tím sám vyvolal. Na to se zase hodí nejlépe děti – hladové, opuštěné, postižené, ohrožené úrazy a nemocemi. Ale vybírat se dá na kde co. Velmi úspěšné je přece i „adoptování“ roztomilých zvířátek v zoologických zahradách.

V českém poameričtěném prostředí se v důsledku dlouholeté propagandy už hluboce zakořenil symbiotický vztah mezi těmi, kdo „chtějí pomáhat“, a těmi, kdo „pomoc potřebným“ organizují. A tak i někteří z těch, kdo za největší svátek v roce považují idiotský „den daňové svobody“, rádi na něco přispívají nebo pracují jako dobrovolníci. Mají přitom dobrý pocit moci: mohou svobodně disponovat tím, co vydělali, a sami rozhodují, kdo si pomoc nejvíce zaslouží. Všichni si přitom přijdou na své, až na to, že z potřebných se stávají objekty a na ošklivá nebo příliš obyčejná zvířátka se nedostane. Spravedlivé a důstojné rozdělení pomoci nebo jiných zdrojů může zajistit jen demokratické rozhodování a demokratická kontrola.

Vadí mi, když na nepochybně dobré účely zdravotní nebo sociální je nutné v tak bohaté zemi, jakou Česká republika je, vybírat ve veřejných sbírkách, protože náš vykradený stát odmítá postarat se o zabezpečení veřejných statků pro všechny. I tam, kde svěřuje stát část takových úkolů nestátním neziskovým organizacím, chová se často jako citový vyděrač, který ví, že obětaví a motivovaní pracovníci si nějak poradí i při zkrácených a opožděných dotacích. V tomhle směru se současná vláda tváří, že chce dosáhnout dosavadního asociálního vrcholu kapitalistické restaurace a učinit na žebrání závislé další vrstvy společnosti.

Odpor k takové politice se formuje a bude sílit a bude také něco stát. Bude potřeba dobrovolná práce i finanční podpora a vytváření ekonomické základny alternativního společenského uspořádání. Ale na to není potřeba lidi lovit, nýbrž je třeba se organizovat. Není také nutné žebrat, ale musíme se učit své zdroje sdílet.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Tomáš Tožička - Duchcov

Zas jeden intelektuál, Úterý, 17.Srpna 2010, 10:35:52

kterému není nic dobré. Ale špetku inspirace by tu mohla najít i naše vláda rozpočtového mišmaše. Proč rovnou nesebrat všem nezaměstnaným po čtvrtém, nebo ještě lépe třetím měsíci dávky a zdarma jim vystavit živnosťák na žebrání?
NGOisté i podnikatelé s oblbováním by tak měli usnadněn přísun lidí na tuto činnost.
Jde přece o svobodu, a tu si u všech ďasů nenecháme omezovat nějakou důstojností či lidskými právy!

Stanislav Hošek - Český těšín

Ale také Středa, 18.Srpna 2010, 17:16:7

Moje babička, původem ještě z konce devatenáctého století, v mém dětství všechny ty veřejné sbírky pojmenovávala „vznešenou žebrotou“. Jenže ona to byla žena jenom s pěti třídami a podle dnešních měřítek neúspěšná.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.