Sochařské dílo Věry Janouškové (1922) vznikalo jako výraz nových přístupů k materiálu, barvě a strukturnímu povrchu sochy, které tato výrazná umělkyně a spoluzakladatelka skupiny UB 12 od šedesátých let uplatňovala jednak v rámci Nové figurace, ale i  později v souvislosti s širokým zázemím fenoménu české grotesky.

Mezi přední tvůrce přátelského okruhu UB 12 patří např. malířská a kreslířská dvojice Adriena Šimotová a Jiří John, sochaři Stanislav Kolíbal a Vlasta Prachatická, ale rovněž sochař Vladimír Janoušek, manžel zesnulé umělkyně, a další autoři, které spojoval důraz na lyrickou formu a duchovní obsah uměleckého díla.

V té době Věru Janouškovou zaujala forma koláže a předmětné asambláže. Tvořila hravé objekty z polychromované sádry a smaltovaného odpadu, které spojovala osinkocementem nebo je svařovala. Namísto idejí se v její tvorbě začal prosazovat humor a hrabalovská poetika městských skládek a sběrných surovostí.

Smaltované objekty této sochařky se vyznačují dodnes veselou škálou barev. Jejich bílé, červené a temně modré plochy často spojují černé švy. Náměty sochařských prací se týkají sféry každodennosti, obyčejných sekvencí ze života, viděných věcným ženským pohledem. Vyjadřují „ženskou“ vřelost a citlivost pro vizuální realitu města a prozaické vztahy předmětného světa.

Věra Janoušková patří v českém umění k průkopnické generaci umělkyň, které svým dílem, tak jako sestry Květa a Jitka Válovy, Eva Kmentová, Olga Karlíková, Běla Kolářová a další, s odvahou k experimentu zpřítomnily osobitý sociální étos a sounáležitost lidské rodiny.