Historický román Kateřiny Tučkové (1980) se rychle stal literární událostí konce tohoto roku. V tisku se objevilo nebývalé množství recenzí — většina z nich je k přečtení na oficiálních webových stránkách autorky — a rozhovorů s Tučkovou. Nebude asi od věci uvažovat o tom, že se Vyhnání Gerty Schnirch bude ucházet o prvenství Magnesie Litery. Tučková umělecky zpracovala stále choulostivé téma odsunu brněnských Němců.

Gerta Schnirch je dcerou silně se angažujícího, pro nacistickou myšlenku nového a lepšího světa zapáleného Němce a Češky, která přesvědčení svého muže nesdílí. Jelikož má ale pan otec násilnické manýry (a to bez legrace) a dokáže vyvinout na svou ženu tlak, vyrůstá Gerta v prostředí, kde se proti nacistické expanzi nikterak rozhodně nevystupuje. Gertin bratr se potatí a jako voják nastoupí na východní frontu. I přes ideologický tlak Gerta žije vzpouru proti otci, má svou vlastní představu o budoucnosti a pro velkoněmeckou ideologii nulové pochopení. „Do Svazu německých dívek přestala chodit (...). Nedalo se to vydržet. Ten tíživý pocit hrdinství, o který nestála.“ Doma mluví nazapřenou česky, přestože jí otec i bratr vnucují němčinu.

S koncem války nabírají události rychlý spád. Gerta je vysídlena spolu s dalšími Němci na periferii Brna a odsud pokračuje s tisícovkami stejně postižených politickým zvratem do Pohořelic. Podstoupí tedy onen častokrát diskutovaný „brněnský pochod smrti“, o jehož historickém obrazu napsal historik David Kovařík: „Vysídlení německých obyvatel bylo kontroverzní a problematickou akcí, která se neobešla bez zbytečných ztrát na lidských životech a přinesla vyhnaným německým lidem mnoho prokazatelných útrap a bolestí. Jestliže komunistická historiografie neměla zájem tuto problematiku otevírat, pak německá historiografie za podpory některých českých publicistů jednostranně, tendenčně a zkresleně tuto událost zpopularizovala.“

Hrůzy, které se během pochodu odehrály, Tučková vykresluje vskutku bez jakýchkoliv zábran, krvavé scény, podřezání krku ženy, která kvílí, když jí usekli prst s prstenem, znásilnění — traumatické okamžiky dokázala zpracovat tak, že recenzenty ani nenapadlo pouštět se do úvah, zda to taky není náhodou kýč. Zázrak v době věčného relativizování chtělo by se zvolat! Právě tyto pasáže tvoří tu nejdůležitější část knihy, chceme-li ji číst jako historický román. Zde se odehrají násilnosti, jež jsou absolutním argumentem postaveným proti kolektivní vině, která byla uvalena na všechny německé obyvatele Brna bez rozdílu jejich občanského postoje během války. Po internaci v Pohořelicích se Gerta ocitne na jižní Moravě, kde musí jako Němka pracovat a čekat, jak s ní správní aparát naloží, zda uzná její poloviční češství, anebo ji naopak pošle za hranice.

Ve třetí kapitole se Gerta snaží usadit v novém, „důkladně“ denacifikovaném Brně. Protože v ní stále přežívají určitá morální rezidua a schopnost vidět mnoho z rozporů poválečného vyrovnání, nemá pro československý stát příliš pochopení. A aby také ano, když si uvědomuje, že ti, co se nejvíc potřebovali definitivně vyrovnat s nacistickým zlem tak, že masakrovali Němce, za války poslušně pracovali ve Zbrojovce a odnášeli si odsud na rozdíl od jiných lidí velmi slušné výdělky. Pokud jde o životní úroveň, v době komunistického marasmu si Gerta samozřejmě nepolepší: „Po válce měla Gerta pocit, že si nezasloužila, co ji potkalo. Že nebyla ani nepatrnou příčinou toho, zač se jí tu lidé mstili. Když ale v zimě toho roku seděla v nafasované prošívané vatové vestě ve skladu, kde se u stropu nepravidelně mihotalo světlo jediné zářivky, připadalo jí, že tentokrát se jim povedlo ji definitivně zničit. Její svět se zhroutil, jejím nitrem se rozlila prázdnota. (...) Pro co ale žít dál ve chvíli dalšího ponížení, které si nezasloužila, (...) to nevěděla.“

S uplývajícím časem Gerta zostřuje svůj kritický pohled na Čechy — vlastně už stojí definitivně mimo jejich společenství, stala se cizinkou ve vlastním městě. Její situace se zhoršuje, kolem se ztrácí lidé, nepohodne se s dcerou, která se k problému občanství a z něj vyplývajících morálních povinností staví úplně jinak než matka. Gertina jakžtakž pevná pozice je v důsledku strázní podlomena, horizont vnímání světa se zúží na obsesivní otázku, zda se jim, Němcům, konečně někdo omluví a zda je odškodní. Román se tu láme směrem od popisu historických událostí k vnitřnímu světu Gerty, do textu proniká existenciální chlad situací, z nichž není východiska. Původní Gertino gesto odmítnutí útlaku (ať už ideologického či fyzického) se stářím zaniká pod tíhou zcela determinujícího Osudu, přemítání nad otázkami Proč? Zasloužila jsem si něco tak strašného? Nutno připomenout, že s tímto posunem souvisí i vpád dalších vypravěčů, kteří Gertin život popisují ze svého pohledu. S přibývajícími stránkami tak houstne i atmosféra knihy.

Nemělo by být přehlédnuto, co se o románu Kateřiny Tučkové psalo v recenzích. Když se Pavel Janoušek v Hostu rozplývá nad tím, že „vyznění autorčiny výpovědi zesiluje to, že se jí celkem daří krotit tématu odpovídající potřebu věci výslovně hodnotit a že záměrně nechává na čtenáři, aby předkládané názory a životy posoudil sám.“, uhýbá tak trochu před konkrétními pasážemi, které říkají i něco jiného než jen „čtenáři tu máš — a obrázek si udělej sám!“. Ještě o něco zapeklitější komentář, alespoň pokud jde o potřebu vyhnout se přímému střetu s ideologickou vrstvou textu, nabízí ve Tvaru Erik Gilk: „Tučkové se podařilo vytvořit velmi působivý obraz konfrontace individuálního života s dějinnými událostmi, které se nedají ovlivnit a semelou každého bez ohledu na jeho provinění, potrestání, pokání či omluvu (...). (...) Tučkové se podařilo problematiku kolektivní viny (...) zpracovat mnohem komplexnějším způsobem a znepokojivějším způsobem.“

A korunu tomu nasadila sama Tučková, když v rozhovoru v Salonu Práva prohlásila, že „pokud (někdo) interpretuje obsah knihy jako příspěvek k popření kolektivní viny, má pravdu.“ Z toho mi nakonec vyplývá, že se jí podařilo objektivním způsobem pojednat o konkrétním osudu, který postavila proti „velkým dějinám“, a že výsledkem je další příspěvek k popření kolektivní viny. Nedochází tak náhodou k něčemu, co nechtěla ani Tučková, když psala o této kontroverzní události? Totiž že tuto konkrétní krutou historickou událost uklidíme pod vrstvu deklamací na téma kolektivní vina, aniž bychom se ji snažili chápat jako svědectví o brutalitě, jehož byli lidé schopni v okamžiku, kdy byli zbaveni okovů nacismu?

Vraťme se zpátky k názoru Davida Kovaříka. Nikdo z kritiků se totiž nezeptal, na čí straně vlastně román Kateřiny Tučkové stojí, zda mluví pro německou či „komunistickou“ verzi pohořelického pochodu. Protagonistkou románu je Gerta, převážně na ni vypravěč upírá svůj pohled v těch částech textu, kde se vypráví o tom, jak se věci udály. Jak je Gerta ideologicky ukotvena, jsem načrtl už výše. Vyhnání Gerty Schnirch obsahuje jednu klíčovou pasáž — pokud vím, tak si jí povšiml jen Stanislav Škoda v Lidových novinách — ve které podněcuje prezident Beneš brněnské občany k tomu, aby definitivně vyřešili německou otázkou: „…Nyní se dáme hned do práce, vykřikl z balkonu Beneš, a budeme dělat pořádek mezi námi (…) s Němci a všemi ostatními. Můj program je — já to netajím — že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. Z náměstí zazněla salva souhlasných výkřiků.“

Gerta poslouchá a moudře chápe, o co lidem okolo jde: „Rozuměla jim, těm vztyčeným rukám kolem a těm rozhořčeným hlasům. I ona byla jednou z nich, z těch rozzlobených, z těch pomstychtivých, z těch, kteří si chtěli vybít dlouho snášené ponížení, tisíc ústupků i definitivní zlomení.“ Jenže Gerta by trestala pouze ty, kteří jsou skutečně za druhou světovou válku odpovědni, zatímco Beneš — „ten nový buditel, který to tu celé prosral a sám utekl do Londýna“ — hodlá „otázku vylikvidovat“.

Co když je Gertino myšlení poněkud tezovité? Nevede ho náhodou autorka zcela účelově, aby podepřela odsudek kolektivní viny? Napůl Němka, napůl Češka, Čechy chápe, ale Beneš je „tupec“. Tak nevím, co si z toho odnést. Jednoho se nicméně držím: že totiž těsně po válce nic není právě tak napůl, naopak, že každý moc dobře ví, kde je v tu chvíli jeho místo. Historický román, ve kterém jde o to, prožít znovu situaci, by nás neměl vmanévrovávat do pozice, která je této situaci zcela neadekvátní. Nejsou úvahy o neexistenci kolektivní viny, úvahy, vedené z odstupu půli století, vratké právě proto, že je vedeme ve chvíli, kdy nám nehrozí válečné utrpení a smrt, kdy neprožíváme radost nad porážkou nepřítele?

Vyhnání Gerty Schnirch je nicméně dobře napsaný román. Jen bychom ho neměli chápat jako definitivní argument popírající kolektivní vinu — třebaže by si to sama autorka tolik přála.

Kateřina Tučková. Vyhnání Gerty Schnirch. Host, Brno 2009. 416 stran

Internetové stránky: www.hostbrno.cz, www.katerina-tuckova.cz