České humanitní vědy jako černá díra

Reformy vysokého školství se dostatečně nezabývají humanitními vědami. Přitom právě ty trpí neduhy, které by bylo potřeba řešit, aby se jejich úroveň zvýšila.

Při reformování českého vysokého školství se na humanitní vědy hledí jen málo. Přitom právě humanitní obory systémovou reformu školství potřebují jako sůl. Co je tedy jejich současným problémem?

Nadstav pracovišť
V České republice je celkem 28 humanitně orientovaných fakult (nepočítaje přitom fakulty právnického a ekonomického zaměření). Celkový počet studentů humanitních oborů se počítá v desetitisících, počet pedagogů pak v tisících. Proč jsou tato čísla tak vysoká?

Odpověď lze hledat v obecné koncepci vysokoškolského studia v České republice. Je to dáno v prvé řadě ustavičným tlakem na veřejnost, že člověk bez vysokoškolského titulu je nikdo. Alespoň bakalářský titul je dnes vyžadován u profesí, kde – snad trochu nadneseně – stačí umět číst, psát a zvedat telefony. Vysokoškolské vzdělání chce mít kdekdo, o studium je velký zájem. Tudíž vznikají stále nové a nové školy a školičky, které tuto poptávku uspokojují. A právě humanitní obory se zdají poskytovat jednu z nejjednodušších možných cest k titulu.

Zadruhé je to dáno způsobem financování škol, které získávají peníze především „za studenta“, a mají proto tendenci nabírat jich co nejvíce. To má za následek dvě věci: a) významně narůstá počet studentů na jednoho učitele, b) vyučuje se primárně přednáškově, seminářová výuka (tedy intenzivní, spíše diskusní výuka v užších kroužcích) není možná v takovém rozsahu jako dřív. Ve výsledku to pak znamená, že učitel nemůže věnovat pozornost jednotlivcům, ale musí pracovat s obtížně rozlišitelnou masou. Jeho přínos studentům je tak mnohem nižší, studenti se rozvíjejí pomaleji, než by tomu bylo, kdyby jich bylo méně.

Vysoká kvantita humanitně orientovaných škol a pracovišť má samozřejmě dopad na jejich kvalitu. Jednak zde jednoznačně není dostatek skutečných odborníků, kteří by byli schopni odborně působit alespoň na skromné středoevropské úrovni, takže (na některých univerzitách) učí i lidé, o jejichž odborných kompetencích mají jejich kolegové z oboru přinejmenším pochybnosti, pokud je tedy vůbec znají. Tito lidé žijí tak trochu v utajení – v uznávaných oborových periodicích na ně nenarazíte, sem tam je snad můžete potkat na nějaké periferní konferenci (kterou pravděpodobně i sami pořádají – pro sebe a své kolegy) anebo se seznámit s jejich článkem v obskurním sborníku, který vyšel v několika desítkách kusů a téměř není k sehnání.

Problém je rovněž v tom, že okrajové školy a školičky potřebují docenty a profesory, protože jinak nemohou své obory akreditovat, a tedy ani realizovat výuku. Výhledy výše uvedených „utajených“ pedagogů na získání takového titulu (pokud jej za docházku a úsměv neuděluje jejich alma mater) jsou mizivé, a tak se docenti a profesoři pronajímají z lepších, zavedených škol. Zaplatí se jim dvakrát tolik, než mají na své domovské univerzitě, jenom za to, že budou občas dojíždět a více méně předstírat pedagogické působení na celý úvazek.

Platy
O platech vysokoškolských pracovníků u nás pojednal mimo jiné Marek Skovajsa v Lidových novinách. Z jeho článku je dobře patrné jedno: učíte-li masově, přijdete si v České republice na větší peníze, učíte-li výběrověji (a věnujete jednotlivým studentům vyšší péči), jsou vaše příjmy nižší. Jinými slovy, současný systém financování nutí vysoké školy k přednáškové, nekontaktní, stádové výuce. Kdo se tomu nepodřídí, je bit a finančně strádá. Připomíná to boj s větrnými mlýny.

Humanitní vědy jsou však bity dvakrát – peníze „za studenta“, které vysoké školy dostávají, jsou totiž ještě upravovány koeficientem ekonomické náročnosti. Ty na internetu nelze uceleně dohledat, pro ilustraci však může posloužit tabulka na stránkách MŠMT: Financování funguje tak, že se takzvaný „normativ na studenta“ vynásobí daným koeficientem. Například studijní program Překladatelství a tlumočnictví má koeficient 1,2, studijní program Design má koeficient 1,65, Zubní lékařství koeficient 3,5. Jinými slovy, vysoká škola dostane za studenta zubního lékařství téměř třikrát tolik než za studenta překladatelství. Idea je taková, že obory s vyšším koeficientem jsou ekonomicky náročnější (například musí kupovat drahý materiál, přístroje apod.). Nepočítá se však s tím, že by měl být zahrnut i lidský faktor – pokrývají se z toho i mzdy pedagogů. Jak napsal Petr A. Bílek: „Učit materiálově nenáročné obory obnáší učit za málo peněz; na materiálově nenáročné obory teče málo peněz nejen na vybavení, ale méně peněz teče také na mzdy pedagogů a dalších zaměstnanců.“

Tedy: humanitní akademici, nemají-li zrovna k dispozici nějaký tučný grant, z něhož si plat dokrývají alespoň na průměrnou mzdu, případně mírně nad ní, se často ocitají na hranici existenčního minima. Pro příklad, měsíční čistá mzda za plný asistentský úvazek na FF UK činí v tuto chvíli cca 14 000 Kč. Není se co divit, když dobrý absolvent, o kterého by fakulta stála, půjde radši pracovat pro reklamní agenturu. A v současném stavu se není co divit, když docent či profesor přijme nabídku špatné školy, aby jí svým jménem pokrýval akreditace.

Černá díra humanitní vědy
Představa, že by se situace v dohledné době změnila, je naivní. Humanitní obory v České republice připomínají černou díru. Jejich gravitační pole je tak silné, že přitahuje obrovské množství studentů, a tak se omezený objem peněz, které stát dává do školství, utaví v neúnosném kvantu pedagogů a pracovišť.

Jestliže chceme zkvalitnit humanitní obory v České republice, je třeba začít u snižování kvantity. Řada pracovišť by českému školství nejvíce prospěla, kdyby zanikla. Tzv. „odborníci“, jejichž celoživotním dílem je dvacet článků vydaných ve sbornících bez recenzního řízení a nikým nečtená (protože třeba ani nedistribuovaná) kniha z těchto článků složená, by české humanitní vzdělanosti udělali velkou službu sepsáním okamžitých výpovědí.

Pokud uvolníme gravitaci a z černé díry uděláme obyvatelnou planetu, pokud si připustíme, že nepotřebujeme tolik vysokých škol a tolik jejich absolventů (alespoň ne placených státem), pokud do systému fungování humanitních oborů v České republice fundovaně, ale tvrdě řízneme, pak můžeme mít nadějné vyhlídky. Jinak nás však naše černá díra bude drtit nadále.

Jaké jsou naše vyhlídky?
Jisté náznaky možných řešení současné situace tu jsou. Byl zaveden nový ukazatel pro rozdělování financí vysokým školám, obvykle označovaný jako „kvalitativní“. O něco se tak – v rámci financování – snížila váha počtu studentů a naopak se začalo přihlížet k tomu, nakolik daná VŠ vyvíjí výzkumnou činnost (což je vyvozováno na základě tzv. Rejstříku informací o výsledcích, známějšího pod zkratkou RIV). Ač lze proti tomuto postupu mít určité výhrady (např. otázka, nakolik RIV skutečně odráží kvalitu dané vysoké školy), je to nepochybně krok správným směrem.

Dalším náznakem může být deklarovaná snaha rozdělit vysoké školy na výzkumné, vzdělávací a profesní. Je otázkou, jak přesně bude koncepce vypadat. Je zřejmé, že by bylo racionálnější tuto diferenciaci provést nikoliv na úrovni vysokých škol, ale na úrovni jednotlivých fakult (jak říká kolega Samuel Zajíček), ale šance, že koncepční dělení škol podle kvality povede ke zlepšení současného stavu, není malá.

Terminologický appendix: Mluvím-li o humanitních vědách, mám na mysli nejen humanitní vědy v užším slova smyslu (např. filozofii, filologii, historii), ale i vědy, které bývají označovány jako společenské (např. sociologie, psychologie, lingvistika). Jedná se sice o zjednodušení, pro účely tohoto článku je však považuji za užitečné, neboť tyto vědy jsou u nás často (ne-li standardně) vyučovány pod hlavičkou jedné fakulty s jedním vedením. Z hlediska publicistického článku tak lze rozdíly mezi nimi zanedbat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.