Mark Fisher je anglický spisovatel a pedagog, jehož texty se pravidelně objevují na stránkách časopisů Frieze, The Wire a Sight & Sound. Přednáší filosofii na City Literary Institute v Londýně a vyučuje na University of East London. Na internetu vede od roku 2003 respektovaný blog pod pseudonymem k-punk.

Fisher je autorem knihy Kapitalistický realismus, o jejíž české vydání se postaralo nakladatelství Rybka Publishers. Václav Bělohradský na obálku tohoto vydání připsal slova: „Knihy jako tato vrací do našeho jazyka slova, která potřebujeme, abychom byli schopni vzdorovat »novému kapitalismu«, který je nový tím, že z každé alternativy dělá pouhý fragment sebe sama.“ Podle Slavoje Žižeka je kniha „střízlivým voláním po trpělivé a politické práci. Aniž by cokoliv slevoval z teoretické náročnosti, podává Fisher na příkladech z každodenního života a populární kultury nelítostný portrét naší ideologické mizérie...“

Text Marka Fishera je inspirovaný především myšlením amerického teoretika marxismu Frederica Jamese, francouzskými filosofy Michelem Foucaultem, Gillesem Deleuzem, Felixem Guattarim, jakož i pro levici dnes obligátními Slavojem Žižekem a Alainem Badiouem. Rodokmenem tedy Fisher patří mezi kritiky kapitalismu a radikální myslitele jeho alternativ.

Kapitalistický realismus patří k titulům, v nichž je ideologie kapitalismu a „obchodní ontologie“ analyzována z nejrůznějších hledisek, ať už na základě analýz populárních filmů, nebo odborných studií z oblasti psychologie. Jako vysokoškolský pedagog se Fisher často zaměřuje na současný stav školství — což je téma, které na sebe i u nás čím dál častěji strhává pozornost.

Samotný pojem kapitalistického realismu, asociující někdejší realismus socialistický, Fisher nepředkládá jako nástroj kritiky umění, ale rozšiřuje ho na celospolečenské jevy. „Kapitalistický realismus, jak ho chápu já, se neomezuje na umění nebo kvazipropagandistický charakter reklamního průmyslu. Jedná se spíše o všudypřítomnou atmosféru, která ovlivňuje nejen kulturní produkci, ale také organizaci práce a vzdělávání, přičemž působí jako neviditelná bariéra omezující naše myšlení a jednání.“ Svým vymezením se tedy velmi podobá společenskému fenoménu, jemuž je u nás zvykem říkat neonormalizace.

Z širokého výběru témat se zaměříme na dva větší celky, k nimž se autor často vrací. Za prvé jde o souvislost mezi duševními chorobami a reálným kapitalismem. Podle Fisherem citovaných průzkumů během posledních třiceti let v Británii, USA a v Austrálii prudce narostl počet duševních chorob. Fisher hledá souvislost v hlubokých paradoxech kapitalismu — jedním z nich je závislost ekonomiky na spotřebě a konzumentarismu obyvatelstva, která ostře kontrastuje s požadavky finanční odpovědnosti.

Další paradox reálného kapitalismu, k němuž se autor opakovaně vrací, souvisí se samotným procesem vzdělávání. V důsledku neschopnosti přenést zodpovědnost na studenty v kapitalistických zemích vyrůstá psychicky i sociálně deformovaná mládež (Fisher trefně upozorňuje na fakt, že stál-li diktaturou postižený člověk v pozici dělník/vězeň, kapitalismus generuje tutéž roli jako dlužník/závislák).

„Mnozí ze studentů, s nimiž jsem se setkal ve své praxi, jako by se nacházeli v jakémsi stavu depresivní hedonie. Deprese je obvykle charakterizována anhedonií, nicméně stav, o němž hovořím, se nevyznačuje ani tak neschopností těšit se z věcí jako spíše neschopností dělat cokoliv jiného než se pídit za požitky. Panuje rozšířený pocit, že „něco schází“ — nedostává se však poznání, že k tomuto záhadnému, chybějícímu pocitu potěšení lze dospět toliko »mimo princip slasti«.“ Na jiném místě Fisher upozorňuje, že studenti literatury dnes nerozumí rozdílu mezi Franzem Kafkou a hamburgerem: nechápou, že kvalita Kafkova díla je založena — na rozdíl od požírání hamburgerů — jeho nesnadnou interpretací.

V době kapitalistického realismu podle Fishera převažuje „otcovský“ princip, vedoucí k zodpovědnosti, nad principem „mateřským“. Tradiční vzdělávací instituce už nedokážou na studenty svalit odpovědnost. Chtějí-li ji nahradit povinností platit za vzdělání, nikam to nevede. Fisher říká: „Již neexistující disciplinární aparát tedy rozhodně nebyl nahrazen systémem podporujícím spontánní motivaci studentů. Studenti jsou si vědomi, že když celé týdny nebudou docházet na vyučování nebo když nebudou vykazovat žádnou studijní aktivitu, nehrozí jim prakticky žádné sankce. Charakteristicky na tuto svobodu reagují nikoliv tím, že se iniciativně pouštějí do tvůrčích projektů, ale tím, že upadají do hedonické (anebo anhedonické) letargie, jakési mírné narkózy, směsice otupujícího, konejšivého zapomnění u playstationu nebo celonoční televize a marihuanového rauše.“

Druhým problémem, na nějž Fisher často poukazuje, je byrokracie. Neoliberálové stále sebevědomě tvrdí, že kapitalismus byrokracii, tuto nemoc socialismu, odbourá. Fisher na příkladech ze své praxe ukazuje, že toto jejich protibyrokratické úsilí nakonec byrokracii jen posílilo. Taková míra byrokracie, jaká svírá člověka žijícího v době pozdního kapitalismu, nemá v dějinách obdoby. Fisher pro tuto byrokratickou deviaci zavádí pojem „tržní stalinismus“. Stejně jako Stalin dbal na to, aby každý úspěch Sovětského svazu byl „byrokraticky“ vykázán, to znamená převeden do řeči úřadů anebo do uměleckých děl, tak i neoliberálové „preferují symbolické úspěchy před úspěchy skutečnými“ (jako příklad Fisher uvádí všemožné audity, evaluace, zprávy atd.).

Kniha Kapitalistický realismus přináší jedno zásadní poznání: ničím neredukovaný kapitalismus je už dávno podpořen velmi účinným modelem myšlení, logikou opírající se o pevný ideologický fundament. Dosavadní pokusy tuto logiku problematizovat vedou spíše k její stabilizaci — Fisher nedává odpovědi na to, jak tomuto trendu zabránit, ukazuje nicméně alespoň na některé paradoxy, jež jsou v rámci kapitalistického realismu neřešitelné a jimiž se lze v jeho kritice spolehlivě zaštítit.

Mark Fisher. Kapitalistický realismus. Rybka Publishers, Praha 2010.