Minulé dny prosáklo od evropských komisařů, že kultura přináší ekonomice velké zisky. Větší než automobilový a další průmysly, a tudíž budou hledat, jak ji více podpořit.

To je fakt, který však není neznámý. Argumentovali jsme jím už mnohokrát. Měla jsem před lety v ruce studii, která dokazovala, že kulturní akce přinášejí do rozpočtů více než například sport včetně fotbalu. Kromě toho je tady ještě jeden další zásadní rozdíl. Nejen že kultura přináší nemalé příjmy finanční, ale navíc vytváří nehmotné hodnoty, bez kterých naše civilizace nemůže přežít. Vytváří kulturní podhoubí a kulturní chování, které je hodno člověka a jeho rozvoje.

Automobilový průmysl vyrábí automobily, které přispívají k ničení životního prostředí, připravují o život velké množství lidí, kteří hodnoty mohli vytvářet, a spotřebovává obrovské množství energetických zdrojů. Fotbal je spojen s fanoušky, kteří se často stávají bezpečnostní hrozbou, takže téměř každý fotbalový zápas zaměstnává stovky policistů, kteří jej prodražují a navíc přidruženým výsledkem bývají zranění, poničené stadiony a někdy i města, ve kterých se zápasy konají. Z ekonomického hlediska jsou tedy jednoznačně ztrátové, z hlediska kulturního škodlivé. Člověk, který si přečte hodnotnou knihu, vyslechne koncert, zhlédne kvalitní výstavu, film nebo představení, nic nezdemoluje, naopak v něm posílí touhu po kvalitě, tvorbě a hodnotně žitém životě.

Jak to, že v EU to oznámili až dnes, nevím. Další otázkou je, jestli to pochopí také naši politici. Ve středu 4. 8. vyšly v denním tisku citace z vládního prohlášení. Vymezuje se proti EU s tím, že změny budou muset občané schválit v referendu. „S ohledem na různé historické a kulturní tradice jednotlivých členských zemí nebude vláda podporovat legislativní harmonizaci v oblasti sociální, rodinné a kulturní politiky, stejně jako v oblasti daňové politiky.“

Vzhledem k tomu, že o kultuře v novinách necitovali, jak jinak, z programového prohlášení ani slovo, máme se na co těšit. Kromě toho prosáklo z ministerstva kultury, že těsně před svým odchodem z funkce ministr Václav Riedlbauch po dohodě s Eduardem Janotou zastavili čerpání ministerských kulturních grantů pro tento rok. Co to bude znamenat pro ty, kdo již granty měli přislíbeny a na tomto faktu postavili svoje plány, musí být každému jasné. Jako vždy tato zpráva byla bez komentáře a v tichosti zveřejněna na webových stránkách ministerstva kultury, kde se objevila stručná noticka. Ministr Janota tím jistě zachránil rozpočet, který teď tak hájí nový ministr financí. Bez tohoto činu by se rozpočet zhroutil. Václav Riedlbauch se vysvětlováním svých činů neobtěžoval.

V tomto kontextu není také žádným překvapením, že místopředsedou sněmovního Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu a tělovýchovu se stal další „odborník na kulturu“ primátor Pavel Bém. Vzhledem ke své profesi měl spíše zasedat ve zdravotním sociálním výboru, ale tak nějak dostal kulturu. Pamatuji si jej, jak hájil v době Týdne kulturního nepokoje ohledně grantové politiky „oblíbeného“ radního Milana Richtera a oslyšel žádost kulturní veřejnosti na odvolání jeho a Ondřeje Pechy z rozhodujících míst v kulturním výboru pražského magistrátu. Radní Pecha povýšil. Po Richterově odchodu do vyšší pozice byl jmenován na jeho místo. Z tohoto výboru byli naopak vyloučeni jediní dva jeho členové, kteří veřejně kritizovali netransparentní nakládání s financemi na kulturu, Jana Ryšlinková a Karel Jech. Pro jejich bezprecedentní odvolání za to, že dělali jen to, kvůli čemu byli zvoleni, zvedli ruce i sociální demokraté.

Dnešní tahanice o Muchovu Slovanskou epopej, ve které má právě Pecha hlavní slovo, jen prodlužují zoufalý stav, který vládne v Praze v tomto oboru. A nejen v něm. Takže máme po všech stránkách kulturu v dobrých rukou a v EU si mohou říkat, co chtějí.

Nad jiným postojem Evropské unie však žasnu. Pokud jde o regulaci bank, uvažuje se o různých nástrojích, jak je přivést k průhlednějším způsobům řízení. Měla jsem za to, že půjde o velké banky, které obchodovaly s různými finančními deriváty a kterým se má zabránit v nekontrolované spekulaci. Z postoje Německa však vyplývá, že nechce významné navyšování základního kapitálu, protože by to postihlo malá úvěrová družstva, která jsou v Německu velmi rozšířená. Ta ale s ničím neobchodují, pouze spravují řádně jmění svých členů. Takto byly u nás velmi omezeny ty kampeličky, které přežily tunelování v důsledku špatných zákonů a špatného dozoru. EU pod vlivem mocných bankéřů základní jmění malým subjektům ještě mnohonásobně zvedla, takže zlikvidovali samotný smysl těchto funkčních organizací a ohrozili jejich existenci.

Pokud tedy výsledkem všech regulací a nařízení bude nakonec likvidace těch, kteří v místě dobře spravovali jmění svých nemovitých klientů, pak se ocitneme přímo v židovské anekdotě, kde se chudý Žid vsadí o malý obnos s bohatým o to, že spolkne živou žábu. Když to udělá, začne bohatý prohry litovat a navrhne, že to zkusí také a peníze se mu vrátí. Chudý Žid, který nevidí důvod, proč by to bohatý měl dělat, souhlasí. Bohatý žábu polkne, oběma je špatně a finanční situace obou je stejná jako na začátku. Chvilku mlčky jdou, pak se na sebe podívají a praví: „Poslechnou, na co jsme ty žáby žrali?"

Jeden rozdíl tady ale dnes je. Velcí a mocní tu žábu spolkli jenom naoko.