Prodám duši. Zn.: Spěchá
Josef ŠlerkaVladimír Mlynář se stal členem vrcholového vedení skupiny PPF. Jeho počin lze metaforicky vnímat jako by prodal svou duši. Není v tom však sám, svou duši prodáváme všichni dnes a denně a ani si to neuvědomujeme.
Podobá se, že Vladimír Mlynář prodal svou duši. Plynule totiž přešel z místa poradce vlády na pozici v PPF, kde bude mít na starost prosazení zakázky, kterou zmíněná vláda předtím zamítla. Ergo prodal duši. Jenže tahle stará metafora už úplně nesedí. Dnes to funguje jinak.
Za prvé: Faust prodal svou nesmrtelnou duši za hmotné statky a okamžité požitky. Co chtěl, dostal ihned, avšak platba měla přijít až po smrti. Moderní doba takovým romantismem netrpí — je věcná a přízemní. Chce, abychom zaplatili ještě zde na zemi.
Za druhé: ještě za časů Goethových se obchod s duší odehrával naráz: podpis a hotovo. V naší době se duše rozprodává postupně, po částech. Nejdříve ji kousek směníme za jeden drobný ústupek, pak za další a tak dále. Bylo by nespravedlivé si myslet, že duši prodáváme výhradně a jen za peníze. Mnohem častěji ji zaprodáme za pocit. Třeba ten, že se budeme moci podílet na zlepšení světa nebo nějakém úspěchu nebo aspoň na nějaké akci. Hmotné statky nejsou nutnou podmínkou a myslím, že v případě Vladimíra Mlynáře ani nikdy nebyly.
Konečně za třetí: Když Faust prodal duši, stále si ještě podržel svobodnou volbu. Prodat duši dnes znamená daleko spíše prodat své rozhodování, svou vůli. Umný obchodník s duší dokáže tu vaši odkoupit tak šikovně, že vás ponechá v domnění, že rozhodnutí, která činíte, jsou vaše a jen čirou náhodou se kryjí s jeho zájmy.
Jenže neplatí pak, že svou duši rozprodáváme tak nějak všichni? Podívejme se na celý ten business kolem platebních či kreditních karet, sezónních slev, věrnostních karet, slevových kupónů atd. V nich se kousek po kousku rozpouštíme. Necháváme se vtáhnout do jazykové hry výhodného obchodu, ale ve skutečnosti se tím vystavujeme čím dál lepšímu zacílení reklamní kampaně. Jak prokázali behaviorální ekonomové (Dan Ariely a další), nejúžasnějším aspektem této iracionality je fakt, že nám ponechává iluzi svobody rozhodování v procesu, v němž prakticky nemáme šanci vyhrát. Všechny ty speciální akce totiž nedělají firmy kvůli nám, ale kvůli svému zisku. S ironií takřka metafyzickou je dnes úspěšný marketing schopen pracovat ještě i s touto iluzí: slogany typu „Buď svůj! Kup si barevný kryt k mobilu!” jsou vskutku ďábelské. Je to banální a přízemní, jenže realita banální a přízemní je.
Stručně řečeno: Vladimír Mlynář prodal svou duši, jako to děláme my všichni. Jenomže nad sebou samými se většinou nepohoršujeme.